Silná (Mattem, Moon)

-He's here for you! -

Ležím jako přikována na gauči u nich v domě. Matyáš mi zakázal jet do té nemocnice a já teď nemůžu usnout. Kolena si přitáhnu blíž k tělu a začnu brečet. Tak moc mi chybí. Moje kolena jsou celá promočená od nich slz a já jen vzpomínám na to jak jsem ho poprvé viděla.

Sedla sem si na lavičku a zírala  na oblohu na které se zjevovali hvězdy. V tu chvíli sem uslyšela kroky ani jsem se neohlidla jen tam nehybně seděla.

„Čo tu robíš tak sama večer?" Zeptala se ta neznámá osoba.

Proč tu není. Proč? Chci aby mě obejmul aby mi řekl že všechno bude zase vporadku.

„Nespíš?" Uslyšela jsem ve tmě hlas, který jsem moc dobře znala. Moje vzliky utichly a já se podívala do tmy. Ikdyž byla noc viděla jsem obrys jeho postavy. Na jeho otázku jsem jen sklopila jen hlavu.

„On to zvládne, neboj." Řekl a sedl si vedle mě na gauč.

„Co když ne. Co když za to můžu já?" Řekla jsem a podívala se mu uslzenýma očima do těch jeho.

„Nic si nezavinil a, bude vporadku. Zítra tam spolu zajdeme a optáme se jak je na tom." Řekl a přitáhl si mě do objetí. Teď mi bylo jedno že jsme byli pohadaní, nebo že možná chodí s mojí kamarádkou. Měla jsem ho u sebe jako moji oporu a to pro mě bylo teď asi to nejdůležitější. Blíž jsem se k němu přítulila a s pocitem že všechno bude zase dobrý jsem usla.

„Byl si ten nejlepší kamarád kterého jsem si kdy mohla přát."

Vzbudila jsem se celá zpocená, nejspíš už bylo ráno. Matyáš vedle mě stále ležel a já se pomalu zvedla. Zjistila jsem že je 6:09 a sice bylo brzy, ale dala jsem si sprchu. Když jsem výška z koupelny zrovna se probouzel.

„Nevstala si nějak brzo?" Nechtěla jsem mu sdělovat o mé noční můře, kvůli které jsem se probudila. Jen jsem na jeho otázku pokrčila rameny a šla se převléct.

Jiné oblečení než to mé že včerejška tu nebylo a tak mu nezbylo nic jiného než si vzít ti samé. Nesnídala jsem. Neměla jsem chuť k jídlu, jediné co jsem potřebovala bylo vidět Sama.

Hned jak Maty usoudil že je čas. Společně jsme se hromadnou dopravou vydali k nemocnici. Celou dobu jsme na sebe nepromluvili. Když se naším příchodem otevřeli dveře nemocnice, vtrhla jsem dovnitř. Proběhla jsem k nějaké sestře a začala jsem ji vyptávat.

„Dobrý den, včera sem přivezli Samuela Williema Miščíka. Nevíte.." nestihla jsem doříct svoji větu, protože na mě z dálky volala nějaká osoba. Byla to holka mohli ji být 15-16.

„Ty si Vanessa? " Zeptala se mě rozpačitě. Já jen přikývla a najednou mi přiletěla malá facka. Chytla jsem se za červené místo a hleděla dívce nechápavě do očí.

„To kvôli tebe je tu. Keby ti nevolal tak by teraz nebojoval o svoj život. " Z očí se jí spouštěly potoky slz a já si uvědomila že je to Samova sestra..

„Jak je na tom? Prosím řekni mi něco, nemůžu tu stát s pocitem že jsem ho možná.." Ona se jen otočila, a ignorovala to co jsem ani nedorekla, protože jsem začala naplno brečet. Najednou mě něčí ruce chytli za ramena a přitáhli si mě blíž k sobě. Matyáš mi smáčel mikinu jeho slzami a mě došlo že je něco špatně.

„Je v kómatu." Najednou stranu jsem byla šťastná za to že má ještě šanci na život, ale byla to malá šance.

O 2 týdny později

Hladila jsem jeho ruku a myslela na naše vzpomínky. Už 2 týdny ho pravidelně navštěvují a vypravím mu o tom co se mi za ty dny přihodilo. Doktor říkal že na něho máme mluvit. Byla jsme tu každý den a už jsem si myslela že je nemožné aby se probral. Najednou jsem nadskocila leknutím.

Moji ruku kterou jsem měla té jeho stiskl.

Ahojky! Doufám že se líbí. Napište hezky komentik a mějte se pěkně.

Btw: vážně jste si mysleli že bych nechala Sama zabít? :Dd

Kikina :))