Tohle hobita nezlomí

Zlomení hobita?

A pak Thorin, jejich vůdce, začal zpívat. O ztraceném domovu. O Mlžných horách. O hlubokých sklepeních a o starých jeskyních. O umu trpaslíků. Bušících kladivech. A písních, které zpívali ve dne v noci. O zlatu. A o té noci, kdy bylo všechno zničeno. Hučící borovice a skučící větry. Rudý oheň šířící se lesem a stromy, ze kterých se staly pochodně. O útěku trpaslíků z doutnající hory. O zoufalém příslibu, že se jednou vrátí. Nebo to snad byla tužba?

Zkouším popadnout dech.

Jde to.

Špatně, ale jde to.

Vrátím se do pokoje.

Pečlivě zavřu dveře.

A tisknu si ruku na hrudi. Tam, kde mi bušilo srdce.

Hřálo to.

Bylo silné.

Jako by mě ta píseň, ta smutná, přesmutná píseň, na chvíli uzdravila.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Po milovaném pokoji v hobití noře, kterou můj otec postavil pro svou lásku s dobrodružným srdcem. Pohladil jsem rám dveří. Do každého kousku vytesal přání, aby se vždy toužila vrátit domů, bez ohledu na místo, kde bude. Aby noru milovala jako domov a ne jako vězení.

Díky nim jsem já domov měl.

Ale oni o něj přišli.

Nadechnu se.

Jde to.

Tohohle hobita ledovka nezlomí.

I když to bolí.

I když se bojím.

I když se bojím víc, než kdy dřív.

Tohohle hobita totiž nic nezlomí.

I kdyby to měla být cesta se zatracenými trpaslíky do zatraceného Ereboru.

Změním to.

Díky jejich písni jsem se na chvíli cítil... živěji než kdy dřív.

I teď... jako by všechno bylo jasnější. Míň ostré a bolavé ale víc zřetelné a... správné.

Co se to dělo?

Ale jestli odejdou, co když ten pocit zmizí?

Co když už svět bude zase tak divně matný a šedivý? Mdlý?

Co když se ledovka vrátí a já s ní zase budu bojovat sám?

Co když mě ledovka porazí?

Ne...

Už ne.

Pomůžu trpaslíkům najít domov.

A snad mezitím najdu i ten dobrý pocit ze života.

Řeknu jim to ráno.

Teď se musím sbalit.

Tak.

A je rozhodnuto.

Půjdu na výpravu.

Se zatracenými trpaslíky.