Tohle hobita nezlomí

V bezpečí pokoje

Probudil jsem se ve svém pokoji. Ležel jsem na posteli a nohy jsem měl podepřené polštáři. Svátečními polštáři!

Zatraceně, copak ti trpaslíci nemají kouska citu v těle! Vyšívané polštáře pod nohy přece nepatří!

„Trpaslíci..." vydechl jsem. „To ne... to musel být zlý sen."

Podle hovoru, který se za dveřmi nesl chodbou, to nebyl zlý sen.

Tohle končí. To musí skončit.

Vyšel jsem ven. Zamířil ke Gandalfovi. Řekl mu, že na žádnou výpravu nejdu. Pozoroval jsem to jakoby zpoza stěny. Nic jsem při tom necítil.

Gandalf mě nepřesvědčil. Nepovedlo se mu to.

Na žádnou výpravu nepatřím.

Pak jsem se otočil a odešel zpátky do svého pokoje.

Pečlivě jsem zavřel dveře.

A zamkl.

Opřel jsem se o ně.

Sesunul jsem po nich na podlahu.

Zalila mě vlna horka.

Ne ne ne ne ne ne.

Všechno špatné, co se mi stalo, mě zase zavalilo.

Ledové ostny mě propichovaly zevnitř.

Přitáhl jsem k sobě nohy a objal je. Pevně jsem je stiskl. Tohle není dobrý.

Vzpomínky mě požíraly.

Na rodiče. Na zimu. Na jejich smrt. Na vlky.

Jako by se staré rány znovu otvíraly a znovu krvácely.

Vím, že si to dělám sám. Stačilo by přestat myslet. Nerozebírat se na kousky.

Tam venku si myslí, že jsem tu v pokoji v bezpečí.

Jenže to platí jen do momentu, než ledovce zase propadnu.

Nechci být pořád tím, koho si vybírají takovéhle chvíle. Bitvy. Boje. Vlci. Trpaslíci.

Do háje. Já vím, že jsem v háji. Že jsem zmatený klubko všeho zlého a ještě ledu navíc.

Vím, že bych s tím měl bojovat. Bojovat s ledovkou. Bojovat se strachem z lidí.

Ale já už prostě nevím, proč bych měl bojovat. Pro co bych měl bojovat.

Ať už mi všichni dají pokoj...

Já chci klid...

Nevím, proč se mi chce řvát na celý svět.

Ale vím, že nemůžu.

Nevím, proč to pořád řeším.

Proč to nevzdám.

A proč říkám věci, které tak nemyslím.

Proč se usmívám a říkám ostatním, že jsem v pořádku. Že se mám dobře.

Nevím, proč jsem takový, jaký jsem.

Ale nelíbí se mi to.

Nikdy se mi to nelíbilo.

Trpaslíci půjdou proti drakovi, aby zpátky získali svůj domov.

Proč já nemůžu jít proti ledovce?

Něco jsem zaslechl.

Co to je?

Napnu uši. Takové melodické hučení.

Opatrně pootevřu dveře a tiše vyjdu ven.

Melodii je slyšet hlasitěji.

Zaposlouchám se.