Tohle hobita nezlomí

Nebudu v pořádku

Nezvládal jsem to.

Po prvním trpaslíkovi přišel druhý. Byl starší a měl bílé vlasy. Praštili se o sebe hlavami ale podle všeho to byli bratři? Trpaslíci byly tak hluční a matoucí a zvláštní.

Nedával jsem to. Celou dobu mi bylo na zvracení.

Pokusil jsem se je poslat pryč. Neposlouchali. Ani trochu.

A přišli další. A další. A další. A pak Gandalf! Ten starý dědek. Ale aspoň někdo, koho jsem znal. Mohl by je pohlídat, ne?

Ale byl to on, kdo mi poškrábal čerstvě natřené dveře.

A všichni trpaslíci říkali, že mi jsou k službám.

A všichni si mě měřili, jako bych byl v soutěži o nejlepší tuřín. A to já byl ten tuřín. Až na to, že na mě asi něco výherního rozhodně nebylo.

A přestěhovali mi nábytek.

A vyjedli spíž.

A třískali mým památečním nádobím.

A tupili mi nože.

A když jsem se pokusil zastavit, začali zpívat!

A pak začali se vším házet!

Bylo to hrozné. Bylo mi do breku. Bylo mi na zvracení. Bylo mi zle. Na tohle jsem neměl. Na tohle by nikdo neměl. Tohle ani s ledovkou nemá nic společného. To se prostě nedělá! Několikrát během večera se mi povedlo schovat se v koupelně nebo na záchodě. Ale co provedli s odpadním potrubím! Jak, pro všechny mocnosti Ardy?

Zhoršovalo se to. Myslel jsem si, že když přišel první trpaslík, tak že to nedám. Jenže se to mezitím ještě milionkrát znásobilo!

Mocnosti Ardy, stůjte při mě. Prosím vás.

Někdo zaklepal na dveře. A nebyl to žádný ze sousedů, který přišel zkontrolovat, jestli jsem v pořádku. Protože každý věděl, že nemám rád oslavy. Každý věděl, že jsem nemocný. Že bojuju s ledovkou. Nebyli to sousedi ani přátelé. Ne. Mocnosti Ardy mě nevyslyšely. Byl to totiž další trpaslík.

Další!

A byl ze všech nejhorší.

Díval se na mě, jako bych byl nějaký plevel. Jako bych byl mandelinka na jeho úrodě brambor. Jako bych byl ten nejméně vychovaný hobit v Hobitíně. A to teda pozor, možná jsem byl vždycky trochu podivný, ale taky jsem byl vždycky řádným hobitem přesně, jak se sluší a patří! Nikdo mi nemohl nic vytknout a už vůbec ne nějaký nabručený trpaslík. Jo, kdyby se o to snažil ten první, ten... Dwalin, tak to bych pochopil. Dwalin byl děsivý a velký.

Ale tenhle? Co ještě přišel pozdě a tvrdil, že zabloudil?

Ne. Ten se na mě jako na mandelinku dívat nebude.

Tenhle vnitřní proslov mi dodal trochu síly. Jo. To zvládnu. Konečně se dozvím, co tu všichni dělaj. Poskytnu jim přístřeší. A ráno budou pryč. Že?

No...

Ne.

Podle všeho jsem zloděj.

Já nikdy nic neukradl!

Podle všeho s nimi půjdu do Ereboru.

Já v životě nevytáhl paty z Hobitína a nehodlám na tom nic měnit!

Podle všeho se za mě Gandalf zaručuje.

Nedává nikomu na vybranou.

Ani mě ne.

Dwalinův bratr... Dalin? Palin? Talin? Tak nějak se jmenoval, mi podal smlouvu. Myslel jsem si, že přečtením nic nezkazím. Odmítnout je přeci můžu potom. Podmínky vypadaly slušně. Do momentu, než jsem se dostal ke zraněním, za které Thorin Pavéza a jeho společnost nenesou zodpovědnost.

Upálení.

Drak.

Je prý obrovský.

Jako výheň s křídly.

Stěny se točily. Tlačily se na mě. Vzduch zmizel.

Předklonil jsem se a snažil jsem se do sebe nasát aspoň něco. Kde je ten zatracený vzduch, když ho hobit potřebuje?

Ledové ostny mi prorostly břichem do hrudi, do nohou. Do rukou. Necítil jsem špičky prstů. Do hlavy.

Z dálky jsem slyšel, jak se mě Palin ptá, jestli jsem v pořádku.

Narovnal jsem se. Musím dojít do pokoje. Nemůžou mě vidět omdlít!

Udělal jsem několik kroků a před očima se mi zatmělo.

„Ne..." stihl jsem říct a pak všechno zčernalo.