Tohle hobita nezlomí

Boje si mě volí

Položil jsem talíř na stůl a sedl si. Zhluboka jsem se nadechl vůně pečené ryby. Koutky úst se mi zvedly v úsměvu, jak se ledová koule v žaludku pomalu rozpouštěla zmenšovala. Byla tam vždycky. Ale během dnešního nečekaného a neohlášeného setkání s čarodějem narostla víc, než kdykoliv jindy. Celý den jsem se jí nemohl zbavit. Ruce mi těžkly únavou, na kterou jsem neměl nárok... Zkoušel jsem všechno. Zahradničil. Šel na procházku. Vařil. Až to vaření a pečení mi pomohlo. Věděl jsem, že mi dobrá večeře, příjemné vůně a poctivá práce zvednou náladu. Už jsem věděl, co dělat, aby se led nebezpečně nerozrostl do zbytku těla, do srdce a do mysli. A když mě dostane... Když mě dostane, pokusím se to zastavit. Zkontroloval jsem si, že mi rukávy zakrývají zápěstí. Budu chtít aspoň trochu upustit tu bolest uvnitř. Je lepší cítit bolest kůže, a vidět krev, jak ji odplavuje pryč, než ji mít uvnitř, zuřivou a odpornou...

Dneska to hrozilo. Čaroděj a jeho náznaky a řeči o výpravách... Ne, ne ne. To ne. Úplně jsem cítil, jak se led v mém břiše proměňuje v hroudu plnou bodláků. Ani moje milovaná dýmka nepomohla.

Ale ne. Bude dobře. Mám večeři. Už je mi líp. Nepropadnu tomu. Ne.

Dneska ne.

A zítra ráno půjdu na nasbírat do sadu třešně nebo švestky. A pak budu péct. Čerstvý vzduch, trhání ovoce a pečení ovocných košíčků mi musí zvednout náladu. Teď hlavně mít řád a rutinu. Nenechat se tím pohltit. Všímat si denních maličkostí a radostí. Hledat radost ve svém životě a vytvářet ji. Tohohle hobita ledovka nedostane.

Ne.

Tenhle hobit si totiž dá po večeři dýmku a bylinkový čaj. Možná jednu sklenku borůvkového vína. Víc ne.

Tohohle hobita ledovka nezlomí.

S odhodláním a s příjemným pocitem v žaludku jsem popadl příbor.

„BUCH. BUCH. BUCH."

Ledová koule byla zpátky a stejně velká.

Do háje. Kdo to je?

Nikdo slušný by takhle pozdě a neohlášeně nepřišel.

Tohle znamená problémy.

Zakňučel jsem a zvedl se od stolu.

Achjo. Achjo. Achjo. Achjo.

„BUCH. BUCH. BUCH."

„Už jdu. Už jdu!" zavolal jsem a pospíchal ke dveřím.

Zkřivil jsem obličej. Kdo to do háje je?

Proč nepoužívá zvonek?

Co chce?

Než jsem otevřel, zhluboka jsem se nadechl. Hlavně klid. Ledovou kouli jsem měl až v krku. něco se muselo stát. Proč by jinak sousedi chodili? Tohle není dobré. To zvládneš, Bilbo. To zvládneš.

Vydechl jsem.

Otevřel dveře.

A za nimi nestáli sousedi.

Obrovský... trpaslík čekal na prahu. Na vyholené hlavě měl tetování a u pasu se mu houpala šílená sekera.

Polkl jsem.

Já to věděl.

Ani tu poslední večeři jsem si nedal.