V tajných službách {Avengers}

14.KAPITOLA

Mám takový pocit, že kdybych teď viděla Michaela Jacksona, nic by to se mnou neudělalo.
V normálním stavu bych se začala smát jako každá přihlouplá fanynka a v druhé si říkala jestli na něčem nejedu.
Vlastně právě teď jsem na něčem určitě jela, protože takhle oblbnutý smysly jsem nikdy neměla.

Hlava mě bolela jako střep a na té dřevěné nepohodlné židli jsem se cítila jako celo ochrnutá.

K tomu mi zrak nefungoval tak, jak měl. Všude samá černá.

Možná ještě sním.

O opaku mě přesvědčila tvrdá rána do tváře. Jen to plesklo.

Myslím, že jsem si o ní přímo říkala, nebo spíše šeptala.
Nevím jak vy, ale to, že jsem agent neznamená, že se nebojím.
Přímo jsem umírala strachy a zkoušela křičet o pomoc.
To by udělal v téhle zapeklité situaci každý.
Volal by, než by se mu vytratil hlas.
Z mých úst se dostávalo na povrch nepatrné chraptění. Zněla jsem jako zrezivělé dveře.

„ Au," zachraptím.
Jazyk se mi motal a k tomu to sucho v ústech. Byla jsem ráda aspoň za tohle slovo.

O vteřinu později přišel další plesk a o dost bolestivější.
Hlava se mi otočila o devadesát stupňů doprava a s tím mi z pusy vyletěl pořádný flusanec. Slyšela jsem, jak kapičky dopadly na zem. Pleskly o zem jako hrušky.

„ Je vzhůru!" zaječí mi hlas hned u mého ucha.
Moje našpicované smysly zrovna dostaly pořádnou ránu.

Bolest mnou zasáhla jako vystřelený šíp terč. Kůže se mi rozpalovala a uhasínala jako když zhasínáte a rozsvěcíte lampu. Nejdříve se mi pokožka rozžhavila a nepříjemně popalovala kůži a pak to odešlo v přívalu chladna. Prostě vypínač.
Nakonec přeci jenom vyhrál mráz.

„ Šéfe, zase zamrzla!"
Hlas muže byl velice tichý, ale to sebevědomí mu přidávalo na hlasitosti.
Největší roly v tom však hrála ozvěna. Omýjela mě ze všech stran. Praskala mi z toho hlava.

„ Nevím, jak jí posunout. Blokuje nám cestu."
Zamručel znovu ten tichý hlas muže.

„ Zkoušeli jste roztavit ten led vy hlupáci?"
V místnosti se melodicky rozezněl ženský hlas. Zněla jako přeslazený cukrkandl. Dělalo se mi z něj špatně.

„ Ano, ale ihned se na tom místě objevil tvrdší."

Konečně jsem pochopila o co tu jde. No, vlastně mi hodně napověděla vlhkost mého oblečení. Byla jsem mokrá jako hastrman.
Látka oblečení se mi lepila k tělu a při sebemenším pohybu, se má pokožka dotkla ledové stěny.
Bezpochyby jsem se bránila a při tom se zakonzervovala do obří masy ledu.
Vůbec jsem nepobírala, kde se ten led vzal, protože i jen tu malou bezvýznamnou kapku vody jsem si vycucnout z prstů nedokázala.

Raději jsem se ani nezabírala nad tím, že přes tu tlustou bariéru slyším hlasy, jakoby byli hned vedle mě.

„ Hlupáci, počkejte až se nám panenka rozteče. Tuhle ledovou kostku neudrží věčně. Pak jí píchněte tohle," žena se odmlčela, přešla pomalými a velmi klapajícími kroky blíž k onomu místu, kde stojí muž a znovu se dala do rozdávání rozkazů, „ a nebudu to opakovat. Kdo to podělá, padá pryč. Tohle není jako popíjení piva při stavbě dálnice."

„Ale Adi, pořád s nimi jednáš jak kdyby byli z porcelánu."
Pokáral tu ženu, tedy Adi, muž, který právě přišel dovnitř skrz velké železné dveře.

„ Henry, ty abys někde nechyběl," zasmála se provokativně Adi. Bezpochyby se jednalo o někoho blízkého.

„ Sestřičko, Mayinu dceru bych si nenechal utéct."
Jméno mé matky řekl s takovým odpore. Bolelo to.
Zadržet vztek jsem nedokázala. Doutnala jsem, přímo brunátněla a jak je u mě zvykem, ten vztek se projevil i trochu větším horkem a to bylo dost nežádoucí.
Ledová klemba začala rychleji stékat na mé vlasy.

„ Ano, to nenechal. Shield nám jí naservíroval přímo před čumák," odpověděl jí Henry.
Jeho hlas mi byl strašně povědomí.

„ Je to zvláštní, když pominu fakt, že je poslední extremistka," odmlčela se Adi, „ Shield čenichá všude."

„ Buď ráda. Kdyby hlídali každý její krok, ani by jsme o ní nevěděli. Poslat jí do centra všeho dění byl jako signál proto, aby jí někdo unes."

„ A pak, že není Shield jen jeden velký pytel blech."

„ To nepopírám."
Oba se dlouho odmlčeli.

„ To čekání je tak únavný. Mohla by už konečně rozmrznout," zabručela Adi.
Taky mi přijde únavný být svázaná a uvězněná v obrovské ledové kleci. Byla jsem jako lapený ptáček.

„ Sestřičko ty jsi tak nedočkavá. Nikdy nic neuspěcháš."
Henry už jen podle tvých slov si myslím, že jsi velmi moudrý muž. Nepokaž si to.

Cítila jsem se, jako přejetá, jak po týdenní kalbě. Totálně prázdná a unavená. Bez chuti k jídlu a všemu podobnému, co potřebujete k životu.

„ Adi, kdybys jednou si začala pořádně všímat okolí, zjistila bys, že nás ta malá mrška celou dobu odposlouchá. Shield aspoň v tomhle směru uspěl."
Henry měl vážně strašlivý hlas. 

Adiny kroky směrovali blíž ke mě. Nalepila své tělo na zamrzlou vodu. Cítila jsem její dotyk, jakoby se dotýkala přímo mě.

„ Holka, pokud chceš osvobodit, rozmrzni! Jinak ti asi pomoct nebudeme moct."
Znělo to lákavě, ale najednou myšlenka, že bych se zbavila té krychle, byla hrozivá. Podvědomí mi vnucovala, že bych bez ní byla nahá.

„ Hej, potřebujeme od tebe pár věcí a pak frk a jseš volná. Fakt jde jen o přátelskou výpomoc."
Snažila se mi domluvit Adi.
Po té uječené ženě nezbylo naprosto nic.

„ Tohle nezabere."
Upozornil jí Henry a já s ním, ač nechtěně, musela souhlasit.

„ Když rozmrzneš, dáme ti povzbuzovák. Nebudeš se cítit jak před smrtí."
Tohle znělo o dost lépe.
Na tohle nešlo říct než jen ano.  Stejně bych to dlouho nevydržela.
Strop se bortil a časem bych rozmrzla celá, takže proč aspoň nevyužít situace.

Sice nevěřím, že udělají to, co řekl, ale byla jsem tu jako loutka. Nemohla jsem dělat nic.

Zvýšila jsem proto na svém hněvu a ono to zase fungovalo. Přes tělo mi přejelo horko a na stěny doráželo jako prudký bič.
Nestačili se bránit. Doléhal na ně nejen horký poryv mého těla, ale taky okolní teplota. Určitě vyšplhala aspoň tak na patnáct stupňů a to je dost velká teplota na to, aby se led rozpustil.

„ Panenka nám dostala rozum."

A to byla první slova, co jsem slyšela, když se všechen led rozpustil.
Svým tělem jsem místnost rozhicovala tak, že se voda úplně vypařila.

♥♣♠♦

Ahoj, jak se vám vede? 

Omlouvám se za minulý týden, ale co den to tři písemky, takže jsem uvážila, že mé studium je přednější než wattpad. Hlavně jsem nepsala, protože mám dva jediný časy, kdy můžu ve dne psát. No a ty časy jsem strávila učením nebo ježděním v autobuse domů.

Jaká je dnešní kapitola? Ano, já vím, je nudná a krátká, ale potřebná.

Taková malá otázečka: Čtete to někdo až sem? Kdo má odvahu napište LOKOMOTIVA (nevím, proč zrovna tohle, ale je to jediný, co mi vylezlo, jako první na mozek)

PS: komentář a hvězdička potěší