V tajných službách {Avengers}

12.KAPITOLA

Dlouhé dny se mi nikdo neozýval a ve škole se ukázali ti z NGVE. Na konec se ukázalo, že musím strávit ve škole s těmi klauny aspoň pět hodin a pak to můžu dopočítávat  u sebe v pokoji. Volný týden mi zaměstnala kupa počtů, testovacích úloh a další podobné archy papírů. Svým způsobem jsem za to byla ráda, ale hned bych to vyměnila za kopání hnoje. 

Bylo to, jakoby mě úplně odřízli. Skoro jako malý deštíček před bouří, ale tohle byla jiná situace. Někdy mám chuť už mít za sebou všechny ty Dny Zúčtování, jak já tomu s oblibou říkám. Vždycky se přiženou, když to nejméně čekáte a berou vše, co je vám tak drahé. Vzaly mi mamku, normální život...

Chci už konečně vědět, co si pro mě ještě připraví. Vlastně nechci.

Po zádech mi běhal mráz vždycky, když jsem si vzpomněla na tu ukradenou složku. Jsem tele a měli by mě zavřít za- co já vím- velezradu nebo za porušování soukromého majetku.

Můj pokoj jsem několikrát prohledala. Bylo to zbytečné. Nic jsem nenašla. Žádné otisky a to ani na dveřích. Ty byly neporušené a jsem si stoprocentně jistá, že jsem je na noc zamkla. Dokonce jsem obsypala celý pokoj oxidem železitým.

Jak to tak bývá po týdnu přichází podivný víkend strávený ve věži. Mít dlouhé blonďaté vlasy, je ze mne Locika.

Dělala jsem to co vždycky. Vyhýbala se každé živé bytosti a byla ráda, že ani mě nikdo nehledá.
Nudou jsem si málem ukousala všechny nehty, takže koncem pobytu jsem málem skákala do nebes.

Můj život začal být jednou velkou zasekanou gramofonovou deskou. 

♥♣♠♦

Na čele mi vyrašily krůpěje potu a ruce se mi třásly jako osiky. V tvářích ohořelých mužů se zračila beznaděj. Rvalo mi to srdce vidět, jak někdo trpěl. I kdyby byli ti lidé sebevíc zlý, takovou smrt si nezasloužily.

Z jejich těl vycházel dým, jak se jim tělo usmažilo. Z oblečení nezbylo převážně nic, možná jen nitky. Hlavy měli holé a oči v důlkách se proměnili v bílé bulvy. Uvařili se za živa.

Když mi to došlo, ozval se mi z hrdla přidušený vzlyk. Nebrečela jsem, to skoro nikdy. Prostě mě to vyděsilo. 

Fotku jsem raději otočila. Koukat na ní déle, můj oběd by vyšel z mých útrob zase ven a to by nebyl moc hezký pohled. Hlavně pro agenta přede mnou.

Na další fotografii byl muž velký jako stodola. Vztekem se mu otevíralo chřípí a dlaně zatínal v pěst. Něco ho pekelně naštvalo. Ti muži, co ještě předtím leželi na zemi jako pořádně propečené bifteky, strnule stáli u stěny. 

Na třetí muž zvedl jednu zaťatou pěst a z ní mu vyšlehl dokonale modrý plamen.  Víc jsem vidět nepotřebovala. Dál jsem si to domyslela.

„ Inhuman?" nadějně zakňučím. Předem vím odpověď.

Agent přistoupí blíž a ukáže na fotku k mužově zápěstí. Žíly mu zčervenaly. Oheň v jeho krvi nebyl ještě tak horký jako ten, co se dostal z jeho dlaně do vzduchu.

„ Jak?"

Můj hlas se mi zdál strašně daleko. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Jak? Jak se tohle mohlo stát?

Bylo otázkou času, než se ukáže další Killien. Nemohou toho prostě nechat. Nemůžou žít, aniž by někomu připomínali, že tě vždycky všechno dožene.

„ Starkovy složky obsahovaly bohužel i pár podrobností o extremisu. Není vyloučeno, že by ten, kdo ukradl váš flash disk, byl  i ten, kdo je za tuhle spoušť zodpovědný."

Lapu po dechu jako leklá ryba. Proč...se tohle musí dít? Proč zrovna mě? Co jsem komu udělala?

„ Fury dává tohle na povel pár členům z Avengers. Po minulé zkušenosti to chce zastavit dřív, než se něco stane."

Teď jsem tutově nedýchala. Možná mě chce Fury konečně zabít. Pravomoc na to má. 

„ A zmíní se i o mě?"

Je zvláštní, že mě zrovna tohle nejvíc zajímalo. Ostatní by mi snad neublížilo tolik, jako skutečnost, že by se provalilo to, co doopravdy jsem. 

„ Ne. Je stále bezpečnější, aby se o vás moc nemluvilo. Furyho příkaz. Na případu bude převážně pracovat Romanovová s Bartonem."

♥♣♠♦

Připravovala jsem si oběd, když se ozvali z chodby hlasy. Nenapadlo mě nic lepšího, než zalézt do jednoho z nevyužitých šuplíku v ostrůvku. Kroky se přibližovaly, hlasy nabíraly na síle a moje srdce bilo jako o závod.

Snad nikdy se neodvážím ukázat se někomu, že tady taky jsem. To jsou prostě ty agentské návyky. 

„ Tony, tohle musíš Pepper říct," zaječela Natash. Takhle naštvanou jsem jí slyšela, asi jen na akademii. 

„ Musím jí to říct stejně, jako ty mě, že je v Shieldu jedna extremistka," pronesl pichlavě.
Krucipísek (to nemůžu pro jednou nadávat tak, jak se v téhle situaci má).

„ Ale to je něco jiného, jasný. To byl příkaz ti o tom neříct." 

Natasha prošla těsně okolo a já sotva v sobě udržela smích. Naštěstí zanikl mezi jejich palbou výčitek. 

„ Příkaz, ne příkaz. Chápeš, že jestli ten extremis mají od ní, půjdu jí vlastnoručně zabít."

Posluž si. Uvidíme, kdo komu dřív natrhne zadek.

„ Ta holka to neudělala. Pochop to. Podílela se na jeho stvoření, ale chtěla to ihned zničit," hájila mě Natasha, ani jsem nevěděla proč. 

„ To ti mám věřit," zachrčel Stark. Skrz škvírku jsem viděla jeho rudou tvář.

„ Věř si čemu chceš. Garantuji ti, že ona to prostě nebyla. Navíc ta holka je tak chytrá, že by věděla, že by z toho nic neměla."

To bylo to poslední, co jsem od Natashy slyšela. Jejich slova ve mě vytvořila propast. Dveře skříňky se přibližovali. Dech se mi zrychlil, ruce zajiskřily. 

Tentokrát se vážně uklidnit nestihnu a voda se mi vytváří jen při maximálním soustředění.

Ruku jsem se snažila přiložit k chladné pokožce na břichu. Bylo to lepší.

Stark naštěstí odešel také. Oba jsou jak mezci.
Ruku strčím pod studený proud vody.

♥♣♠♦

Ahoj, doufám, že vás to dneska trochu zabavilo. Dnešní kapitola nás posouvá zas o kousek dál. Myslím, že ti bystřejší z vás musí už teďka vyvěštit celý děj ( i když je trošku o ničem).

Chci vám hrozně poděkovat za 300 shlédnutí a 50 hvězdiček.

Čas na otázky:

1) Četli jste Renegáty? 

2) Líbila se vám ta kniha? (já z ní byla trošičku zklamaná, ale dost věcí se mi líbilo.) 

3)Taky vám ti superhrdinové připomínají padouchy z Berušky a kocoura?( myslím, že se to jmenuje Miraculous)

Btw- oxid železitý se používá při profesionálním snímaní otisků prstů.

PS: komentář a hvězdička potěší