V tajných službách {Avengers}

7.KAPITOLA

Dveře se zaklapnou a mé oči spatří můj další domov. Jsem smířená s tím, že už nikdy nebudu moct nic nazývat domovem. Pocit bezpečí se totiž vytratil se smrtí mamky. Schopnosti mi bezpečí jistým způsobem dávaly, ale ty vám nikdy neřeknou slova útěchy a neobejmou vás, když máte strach nebo jste něco provedly.

Očima hladově přejíždím po místnosti. Zas tak špatně to tady nevypadá. Až zaplním oblečením poličky, bude to tu jistě útulnější. Zatím to tu zelo prázdnotou a prachem. Ještě štěstí, že na něj nemám alergii.
Mile mě potěší malá kuchyňka. Shield nejen dbá o správný výcvik, ale i o výživnou stravu. Přeci jenom po hamburgerech mít sílu nebudu a nečekám, že v jídelně budou mít něco jiného než přeolejovaná jídla.

Ráno je krušné. Se vstáváním problém nemám, ale snídaně je horší. Jak jsem předpokládala, po tomhle mi akorát přibydou špeky.

Rozvrh jsem si musela najít sama a učebnice mám podle jejich webových stránek dostat od každého kantora zvlášť. Pepper mi před spaním poslala smsku, za což jsem byla neskutečně ráda.

 Ve věži mi totiž nikdo nehodlal něco říct a odposlouchávat je přes napíchnutý mobil se mi nechtělo. Měla jsem k tomu pádný důvod.

Popřála mi hodně štěstí, oznámila mi, že je vše zaplacené a že se bude snažit najít si na mě o víkendu čas. Skoro každé slovo muselo znamenat něco jiného než napsala.
Pepper byla sice milá, nesoudila nikoho a na ten krátký čas se o mě postarala, ale tím to asi hasne. Přeci jenom je to prací vytížená žena a zbytkový čas raději zasvětí se svým přítelem než s jeho dcerou. 

Odepsala jsem jí prosté "Budu se těšit" a dále si nedělala žádné plané naděje. I hned, co jsem odeslala zprávu, jsem si vyložila karty.
Zavřela oči a sejmula balíček na dvakrát. Vybrala jsem si první balíček a když jsem uviděla křížové eso, zalkla jsem se. Hrozí mi neúspěch, který se může vyklubat v úspěch. Prostě bombastická karta.

A teď, když čekám na mou první hodinou na střední škole a držím v ruce ošuntělou kartu, ptát se sama sebe, jestli tohle všechno mám zapotřebí. Je to vážně těžká zkouška a já jí hodlám splnit.

Po škole jsem se procházela v trochu netradičním úboru, jak jsem později vydedukovala. Hlavním plánem bylo se neodlišovat, ale s hippies šátkem, černou podprsenkou, pleteným svetrem a jeanovými zvonáči to ani nešlo. Cítila jsem se v tom aspoň trochu volně, když už jsem tedy musela zrovna jít na tohle podivné místo.
Chtěla jsem být pro ostatní hádankou a přitom každého upozornila, aby se ode mne držel dál.
Věštěním karet by bylo mou další podivností a myslím, že by mi tyhle elementy mohli zajistit klid.
Nespletla jsem se. Na chodbě mi všichni uhýbali a dokonce si raději jedna holka odsedla ze zadní lavice, než aby se mnou seděla. Tihle lidé vyvracejí mýty o tom, že hippies jsou jen zfetovaní propagonisté lásky a míru, kterých se nemusíme bát. Sjetá jsem si nepřipadala.

Hodina začne a s tím i čtyřicet pět minut nudy. Je to komické. Něco jako improvizovaná hra.
Učitelka vykládá něco, o čem  pochybuji, že tomu sama stoprocentně rozumí.
Když se poprvé zasměji, zakroutí hlavou, ale když se zasměji podruhé, nevrle se na mne podívá, a pak jí něco v hlavě blikne. Usměje se, najde papír ve svém bloku a nalepí mi ho před čumák.
Její zlomyslný škleb nepochopím, ani po shlédnutí papíru. Nic divné tam nebylo. Jen řada primitivních rovnic.

„ Ty jsi ta nová. Spočítej mi to ať vím, na jaké úrovni jsi," poví.
Ty rovnice mě akorát, tak utvrdí v tom, že spíš já bych měla testovat na jaké úrovni jsou oni. Podle papíru jsem usoudila, že moc vysoká nebyla.