V tajných službách {Avengers}

26.KAPITOLA

„ Já tam s nima v jedný místnosti nebudu," zakřičím zoufale přes celý dům.

Po přistání nás Clint seznámil se svojí ženou, která měla jistý problém jménem gravidita.

Ano, zasekla jsem v nějakém zapadákově s těhulkou, dvěma dětma a partou suprošů.

Byla jsem zvyklá na ruch velkoměsta, takže když jsem neslyšela naprosto žádné auto, letadlo nebo snad i ty pitomé reklamy, co na mě přímo mluvily, myslela jsem si, že jsem na konci světa.
Na omylu jsem nebyla.

Příroda tu byla krásná, tedy jak pro koho.
Na rozdíl od nich můj život byl propojen s moderníma technologiemi. Na nějaké procházky v lese jsem nebyla stavěná.

Celé to tu postrádalo mužskou ruku. Trávu nesekal nikdo snad věky a plot by potřeboval natřít.

„ Warren, nechceš si hrát s panenkami," zeptal se ten malý blonďatý skřet s andělským úsměvem.

Neberte mě špatně, mám děti ráda, tady jen ty, co vám nehrabou do věcí, nic neničí a jsou zticha.
To však tihle raraši neuměli.

Škoda, že to nadšení z návštěvy otce, tak rychle vyprchalo.
Místo toho, aby si hleděli svého, se stale dotěrně ptali jen mě.

Byla jsem nepříjemná a odsekávala na vše. Zkrátka jsem se chovala jako divoké zvíře. Oni utočí a já se braním.

Z toho jejich neustálého dotíraní se mi točila hlava. Nebylo to ani dvacet čtyři hodin, co jsem do sebe vpravila tu protilátku a ohlídat se na uzdě byla makačka.

„ Promiň, skřete, mám trochu důležitější práci," pověděla jsem tomu rošťákovi a zase se vrátila k práci.

Nebýt toho, že mi Tony sebral můj holokomp, vyhledávala bych každou Ultronovu stopu. Ale ne, Starkovi se umanulo, že zrovna teď by měl začíst z výchovou a prvním krokem bude zabavení pracovního nástroje.

Ta moje lež mu stale ležela v žaludku a potrvá dlouho než se přes to přenese.

Jelikož jsem neustále potřebovala něco dělat, usmyslela jsem si, že si zahraju na Luigiho Galvani.

Fyzika na naší škole byla na dost nízké úrovni. Chápu, že ty vědomosti nebudou stejně dobré jako ty u Shieldu.

V tuto dobu bychom měli dělat labinu. Ještě než mi sebrali definitivně všechny prostředky, co mě spojovali s okolním světem, jsem se přihlásila na školní účet naší učitelky.

Dobré známky se mi jen hodili a i když jsem to nemusela dělat, s rostoucí nudou mi přišla tahle školní práce jen vhod.

V nedalekém potoce jsem si uškvařila žábu a tu přidělala ke dvou různým kovům.

Před par lety bych s živočišnou elektřinou poslala každého do háje, ale dnes, když zná svět plno nadprůměrných lidí, se zdál tenhle pokus jako skvělé osvěžení.

Nic víc než jen věda a fakta.

Je celkem vtipné, že zrovna tenhle vědec učil Voltu.

„ A nechceš nějak pomoct?" zeptal se ten druhý skřet.

„ Neslo by, že byste šli někam jinam."

„ Ah, víte co. Co byste řekli, kdybych vás něčemu přiučila. Přeci jenom, váš táta je Avengers. Základy fyziky by se vám mohli hodit," nadhodila jsem, když jsem viděla jejich smutné obličeje.

Z posmušilých tváří se stali dvě nevypočítatelná sluníčka.

„ Tak jo, doneste lepenku, sůl a vodu," zaúkolovala jsem je a mohla se těšit na pár vteřin klidu.

Mezitím jsem opatrně nabrala žábu na kus kartónu a odnesla jí do před připraveného hrobečku. Ať je ti země lehká, žabko.

Těm zlobidlům jsem musela slíbit, že se dostane do nebe.

„ Ukažte."

Oba položili své úlovky na stůl a hrdě se při tom zvedali na špičkách.

„ Supr. Tenhle pokus se vždycky hodí," zamumlám.

Nejlehčí pokusy jsou snad ty nejlepší. Úspěchu dětí zaručen. Tedy spíše to bylo pro zabavení jejich hlaviček.

Rozvíjení mozku je důležité v každém věku. Ať jste staří nebo mladí, nenechte si zakrnět mozek.

To víte, že se jim namáčení lepenky do solanky líbilo. Patlání nade vše.

„ Tak a teď buďte zticha a pozorně koukejte. Pokud na to šahnete, nic neuvidíte," rozkážu jim, když vytvořili z mincí a lepenky vysoký sloup a spojím ho měděnym drátem okolo.

Doopravdy se dít nic nemělo, jen jsem potřebovala klid. Navíc je to dobré ponaučení do budoucna, nikdy nevěřte nevrlému vědci. I když jsem se stěží mohla nazývat vědcem, nevrlost ze mě sršela určitě.

Mé nohy mě vedli ven a aniž bych si toho všimla, zámek na dveřích cvakl.

Naivita dětí je tak sladká.

♦♠♣♥

Zář svíček hladila rozrostlé stromy po kmenech. Lesem pronikal hvizd větru a narážel do plápolajícího světla, které tančilo sem a tam.

Krásné to počasí na noční trénink.

Na provizorním stolku s bedýnky od brambor jsem postavila dvě misky. Jednu s vodou a druhou s pár větvičkami klestí, hořčíkem a dřevěnými pilinami.

Kontrola je důležitá a pokud jsem neovládala své schopnosti, další věci mi nepůjdou vůbec.

Pravou rukou jsem sjela po stěně nerezové misky k hladině vody. Dotkla jsem se jen ukazováčkem a doufala, že to zafunguje.

A ono ano, voda v misce pomalu mrzla. Led se rozšiřoval až v misce zbyla voda jen v tvrdé formě.
Pokud jsme stále ve fyzice tak solid.

Jeho povrch byl stejně krásný jako křišťálová váza.
Stejně průzračný, ale přeci jenom jiný.

Byla jsem na dobré cestě.

V druhé míse klacky začali hořet, aniž bych se více snažila.

Aspoň něco se vracelo do normálu, když ne můj osobní život.

Bylo na čase se vrátit. Z baráku jsem vylezla paty jen, co si mě přestal všímat Stark. Z dálky si prohlížel každý můj krok.

To víte, že jsem dostala pěkně vynadáno potom, co zjistili, že jsem zavřela Clintovy děti do jejich pokoje.
Chudáčci pořád sledovali sloupec z mincí a ani nedutali.

Clintovo pokývnutí značilo něco jiného. Asi byl rád, že je někdo na chvíli umlčel.

Nakonec můj trest byl snad jen hloupý vtip. Zavřeli mě do pokoje.

Muselo jim být víc než jasné, že bych mohla pláchnout, i kdyby tu nebyly okna a dveře byly z oceli.

Tenhle malí útěk si taky pěkně vyžeru.