𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐦𝐢𝐧𝐝 | Mystery

Kapitola 25

Karel mlčky pokýval hlavou na souhlas.

,,Honza byl jeho poslední pokus." rozmluvil se opět a já jen mlčky se stékajícíma slzama po tváři poslouchala.

,,Začalo to tak, že mi dal za úkol se s nim skamarádit. Moc dobře jsem věděl, jak to skončí, ale.." chtěl dokončit větu, ale já ho přerušila.

,,Ty si ho zradil" propalovala jsem ho nenávistným pohledem.

,,Jak si to vůbec mohl udělat?" pohled jsem měla celý zamlžený od přibývajících slz. Bylo mi Honzy tak neskutečně líto, jako kdyby umřel právě teď. Zároveň jsem cítila nenávist. Nenávist ke Karlovi. Pokud je to, co mi tu teď řekl pravda, je to totální hajzl.

,,Já nechtěl" snažil se obhájit Karel.

,,Vydíral mě, nemohl jsem mu odporovat"

,,Je mi z tebe špatně" procedila jsem skrz zuby ignorujíc jeho slova.

,,Deb" vyslovil moje jméno. V jeho hlase byla poznat bolest a lítost, ale já jsem ho litovat nehodlala. Dělat ze sebe kamaráda a pak někoho nechat zabít?.... Je to vrah. Uvědomila jsem si s hrůzou.

,,Proč mi tohle všechno říkáš? Teď můžu tebe a Hanse udat. Kvůli tomuhle budete sedět za mřížemi pěkně dlouho, možná na doživotí?" chrlila jsem na něho otázky opovrženým tónem.

Karel na mě upřel své smutné oči.

,,Chci aby si nás udala. Chci, abychom Hans i já pykali za to, co jsme udělali. Pomůžu to dosvědčit. Mám důkazy."

,,Ale proč?" nechápala jsem.

,,Už jsem to nemohl vydržet. Den co den mě to užíralo. To co jsem udělal Honzovi, těm dětem a taky tobě bylo odporný. Vím, že mi to nikdy neodpustíš, ale i přes to chci udělat alespoň jednu správnou věc. Ale chtěl jsem aby si pravdu slyšela ode mě ne od policie" mluvil s neuvěřitelnou naléhavostí v hlase.

Vyčítavě jsem na něho pohlédla. Hlavou mi běžely vzpomínky na to, jak se mi vysmál za to, s čím jsem se mu svěřila. Na to jak ze mě přede všemi udělal blázna.

,,Proč až teď? Mohl si se přiznat přeci daleko dřív."

,,Chtěl jsem." povzdychl si.

,,Zároveň jsem ale chtěl získat důkazy, které by všechno to, co ti tady teďka říkám potvrdily. Proto jsem s vámi šel i na tu stanici, chtěl jsem vědět, na co přijdete."

Nevěděla jsem co dál říkat. Jediné na co jsem se zmohla, bylo nevěřícné civění. Nebylo lehké zpracovat to, co jsem se dozvěděla. I když to znělo dost nepravděpodobně, věřila jsem, že je to pravda. Jinak by se k takovým činům přeci Karel nepřiznával.

,,A co Honza?" prolomila jsem ticho, které mezi námi na chvíli zavládlo.

,,Co s ním?" nechápal Karel.

,,Co s ním jako duchem bude? Bude tady napořád?" Opět jsem cítila smutek.

,,To netuším. Vlastně jsme se pokusili o to, aby zmizel, dokonce několikrát, ale vždy se objevil. Naposledy jsme se o to pokusili po tom, co jsi začala brát prášky, a mysleli jsme si, že se nám to konečně podařilo, když se rok neukázal."

Vzpomněla jsem si na den, kdy mi přišlo, jako kdyby mi Honza mizel před očima.

,,Možná se vám to přeci jen povedlo." řekla jsem skoro se zatajeným dechem. Docházelo mi, že Honza možná nadobro zmizí.

,,Co?" namířil na mě Kovy svůj nechápavý pohled.

S očí mi znovu začali téct slzy. Na hrudi se mi objevila nepopsatelná bolest. Až teď jsem si uvědomila co doopravdy k Honzovi cítím.

Z patra pod námi jsem uslyšela slabou melodii máminého mobilního vyzvánění. Potom jsem uslyšela mámin hlas, jak vzala hovor. Po několika dlouhých minutách se přes celý dům ozvalo mé jméno. Rychle jsem se zvedla a ještě stále ubrečená jsem seběhla schody. Bylo mi jedno, co si o mě pomyslí, stejně ji budu muset říct to, co mi právě řekl Karel. To jsem ale nevěděla, že jí nebudu muset říkat nic.

,,Všechno vím, o těch mrtvých dětech, teď mi volala policie, Karel jim prý poslal video, kde vše vysvětluje, a ve kterém jsou potřebné důkazy, jedou sem.." zlomil se jí hlas v půlce věty a propukla v pláč.

,,Deb..omlouvám se ti.." dostávala ze sebe mezi vzlyky.

,,Přivedla jsem k nám do domu vraha"

Pohled na ní mi ještě více trhal srdce. Rychle jsem k ní přistoupila a objala ji. Obě jsme tam stály a brečely, dokud se neozval domovní zvonek. Podle našeho očekávání to byli dva strážníci od policie. Oznámili nám, že Hanse už zajali a pak si odvedli i Karla, který s nimi šel zcela dobrovolně. Provinile se na mě díval, když mu jeden ze strážníků otevíral dveře auta, aby si mohl nastoupit. Já jsem od něho ale ihned odvrátila pohled. Cítila jsem k němu nevýslovný odpor. Hlavou mi běželo všechno to, co udělal.