𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐦𝐢𝐧𝐝 | Mystery

Kapitola 17

Následující den mě přepadla trošku nervozita. Sice bylo fajn, že se možná dostanu v té zapeklité záhadě dál, ale na druhou stranu jsem se trošku bála, co zjistím. Co když policie zná jméno vraha, ale kvůli něčemu ho nemohla zveřejnit a my ho teď poznáme? Co když to byl někdo koho znám? Vymýšlela jsem ty nejhorší možné scénáře. Z mého zamyšlení mě vyrušil až řinčivý zvuk našeho domovního zvonku. Naštěstí jsem byla doma sama. Mamka a Hans odjeli něco zařizovat. Takže jsem jim nemusela vysvětlovat, kam jdu a ani nehrozilo, že se mě budou vyptávat na Martina, který za toto vyrušení jistě mohl.

Rychle jsem si posbírala všechny věci, které jsem si brala sebou. Seběhla schody z mého pokoje a vešla do předsíně. Před otevřením vchodových dveří jsem ještě na malinkou chviličku zavřela oči a zhluboka se nadechla. To mi dodalo aspoň trošku odvahy a já mohla s výdechem vzít za kliku a otevřít dveře.

Hned jak jsem to udělala, strnula jsem údivem. Hlavou mi proletěla myšlenka na to ihned zase dveře zavřít a dělat, že vlastně vůbec nejsem doma. Za dveřmi stál Martin, jak jsem očekávala to jo, ale vedle něho stál ještě někdo další – Karel. Proč tu sakra stojí on?

,,Ahoj Deb" pozdravil mě s úsměvem Martin.

Tvářil se jakoby nic. To snad nechápe, že s Karlem nikam jít nechci? Je sice fakt, že Karel byl první, s kým jsem vraždu holčičky řešila, ale stejně nevidím jediný důvod, proč by se k nám měl přidávat.

,,Nevadí ti, že s námi půjde i Karel? Včera jsem mu řekl, co máme v plánu a jeho to hodně zajímalo" mluvil dál Martin, když jsem na jeho pozdrav nereagovala.

Neměla jsem chuť mluvit. Neměla jsem chuť nikam jít. Ale i přesto jsem jen mlčky trhla rameny, jakoby mi byla Kovyho přítomnost naprosto lhostejná. Sice jsem Honzovi slíbila, že se s ním začnu trochu bavit. To ale neznamenalo, že s ním budu sdílet naše pátrání. Stejně si nemyslím, že by Karel o té holčičce něco věděl. Netušila jsem však jak z našeho dnešního plánu vycouvat. Byla to přeci jenom jedinečná příležitost. A říct upřímně, že nechci, aby s námi Karel šel, to se mi také nechtělo.

,,Ahoj" prolomil nastolené ticho Karel.

Na to jsem ho probodla svým naštvaným pohledem. To ho nejspíše vyvedlo z míry, neboť se zatvářil velice rozpačitě.

,,Tak půjdeme?" vyštěkla jsem víc naštvaně, než jsem chtěla.

Oba dva kluci si mezi sebou vyměnili udivené výrazy a pak se dali do chůze.

,,Deb?" vyslovil mé jméno opatrně Martin a obrátil na mě svůj pohled.

,,Hm?" bylo jediné, co jsem ze sebe dostala. Ani jsem se na něho nepodívala. Neměla jsem na to náladu. Ani vlastně nevím, proč mě to tolik vykolejilo. Nejspíš jsem se i špatně vyspala. A nejspíš jsem se někde uvnitř sebe těšila, že strávím čas sama jenom s Martinem. Což jsem si ale moc nechtěla připustit.

,,Není ti nic?"

No jo mohlo mě napadnout, že mě divné chování nenechá jen tak. On přeci musel vždycky všechno vědět.

,,Ne!" odsekla jsem a nakopla malý kamínek přede mnou.

,,Je to kvůli mně?" přidal se do našeho rozhovoru Karel.

Donutilo mě to znovu na něho upřít svůj pohled. Podezřívavě jsem si ho prohlížela.

,,Proč tu jsi?"

,,Chci vám pomoct" pokrčil rameny. Dál už nikdo z nás nic neříkal.