𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐦𝐢𝐧𝐝 | Mystery

Kapitola 15

,,A co vůbec děláš celé dny, vlastně ani nevím, jaké máš zájmy" započal Martin rozhovor, když jsme spolu šli ze školy. Od našeho skamarádění se uběhl celý týden. Popravdě jsme stále častěji a častěji byli spolu. Začalo to tím, že na mě čekal ráno před školou, pak mě doprovázel do práce a nakonec i domů, tudíž jsme se viděli každý den ráno i odpoledne.

Překvapivě jsem za to ale byla ráda. Po dlouhé době jsem zase měla někoho, kdo by se dal nazývat pravým kamarádem, popravdě poslední takový člověk byl Karel. Kamarádím se sice ještě s Honzou, ale náš vztah mi přijde něčím zvláštní, a ne není to tím, že je Honza vlastně duch. Od té doby co jsem Honzu potkala u laviček a čekala, jestli se nějak vyjádří k našemu polibku, se mi neozval. Štvalo mě to, ale rozhodla jsem se, že ho nebudu nijak uhánět, jestli se bude chtít ozvat, ozve se. A tak jsem se místo něho věnovala Martinovi. A bylo to daleko lepší než stále vymýšlet jak dál řešit záhady. S Martinem jsem se opravdu bavila i jeho vtipy, které mi dřív přišly spíše trapné, mě teď dokázaly rozesmát. Ovšem i tohle krátké období, kdy jsem nemusela téměř nic řešit, skončilo a to až příliš brzy a začalo to touhle nevinnou Martinovou otázkou.

,,No vlastně nic zajímavého buďto si čtu, nebo něco kreslím, ale co jsme si našla brigádu, tak jsem nejvíc tam" odpověděla jsem mu.

,,Takže samá práce" uchechtl se, na což jsem já jenom mlčky pokrčila rameny, zase tak vtipné mi to nepřišlo.

,,A proč vůbec školka?" zajímalo ho.

,,Ani nevím, prostě jsem si všimla, že někoho hledají a tak jsem si řekla proč ne" vymyslela jsem si rychle nějakou lež, i když to byl můj kamarád, pravdu jsem mu říct nemohla.

,,Aha" kývl chápavě hlavou a dál už nic neříkal.

Bylo to trochu divné, protože jindy Martin mluvil pořád a nedalo se ho nijak přerušit. Ale proč si neužít chvíli ticha, nejspíš dnes jen nemá svojí náladu, pomyslela jsem si a mlčky jsem se vedle něho blížila k mému baráku.

,,Myslel jsem si, že tam chodíš kvůli tamtomu" vypadlo z něho najednou.

,,Čemu tamtomu?" nechápala jsem.

,,No.." soukal ze sebe, bylo na něm vidět, že neví jak to co chce říct správně zformulovat.

,,Prostě to řekni" pobídla jsem ho s milým úsměvem. Vůbec by mě nenapadlo, že řekne to, co řekl.

,,Přeci kvůli té mrtvé holčičce"

Ihned jak to dořekl, vyvalila jsem na něho oči.

,,Ty o tom víš?" nestačila jsem se divit.

,,Jo Karel mi o tom řekl"

,,Kdy ti o tom řekl?"

,,Ten den v jídelně, kdy jsem tě s ním našel ubrečenou a pak se dozvěděl o smrti Honzy"

To znamenalo, že o tom ví už víc jak rok. Ale proč mi o tom říká až teď? Chce se mi snad vysmívat za to jaký jsem blázen?

,,Takže víš, že nejen že jsem viděla Honzu ale i tu holčičku, určitě si myslíš, že patřím do blázince" povzdychla jsem si a sklopila svůj zrak k zemi.

,,Nemyslím, vlastně mě něco napadlo, ale pokud se už otu vraždu nezajímáš, tak je to k ničemu"