𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐦𝐢𝐧𝐝 | Mystery

Kapitola 2

,,Co jsi našel?" zvědavě jsem ho propalovala pohledem.

,,No, neptej se mě jak, to by bylo na delší povídání, ale zjistil jsem, že ze školky, kam ta malá holčička chodila, zmizelo v minulosti už jedno dítě" oznámil mi.

Páni ozvalo se mi v hlavě. Věděla jsem, že její smrt nikdy nebyla rozřešena, ale vážně mě nenapadlo, že by za tím mohlo stát něco většího a už vůbec ne, že bych do toho mohla být nějak zapletena.

,,Víš, vlastně bych od tebe něco potřeboval" zadíval se na mě Honza.

,,V té školce zrovna teď hledají výpomoc do kuchyně a mě napadlo, že by si tam mohla jít ty" prozradil mi jeho plán.

,,A co bych tam měla dělat?"

,,Prostě by si to tam nenápadně sledovala, třeba by sis všimla něčeho podezřelého"

Děsila mě představa trávit čas na místě, ze kterého se ztrácejí děti, tím spíš když jsou pak nalezené mrtvé.

,,Tak bychom to mohli vyřešit" snažil se mě přemluvit, nejspíš si mých pochyb všiml.

,,Já nevím" vzdychla jsem si.

Přistoupil ke mně a jemně mě chytil za ramena, trochu jsem sebou trhla, takhle blízko jsem ho u sebe od jeho smrti neměla.

,,Věř mi, že kdybych mohl, šel bych tam sám a neposílal tam tebe" upřel svůj pronikavý pohled do mých očí.

Zhluboka jsem se nadechla.

,,No tak dobře" nejspíš moc dobře věděl, jak mě přemluvit.

,,Super" zaradoval se s širokým úsměvem.

,,Proč vůbec chceš, aby se její smrt vyřešila?" trochu podezřívavě jsem přivřela víčka. Na mysl mi vyplynula vzpomínka, jak po škole naháněl ducha. Ještě stále mi nevysvětlil, o co šlo a co byl ten duch zač.

,,Mám rád řešení záhad" mrkl na mě.

,,Už by si asi měla jít domů, však víš, aby o tebe mamka neměla starost" oznámil mi, když se zadíval na svojí pravou ruku, na které měl opásané hodinky. Měl pravdu. Mamka mě teď až přehnaně hlídala. Určitě už celá napjatá vyčkává doma a nervózně poklepává nohou, tak jak to dělá vždycky.

Honza mě doprovodil až k našemu domku. Už se se mnou chtěl rozloučit, já jsem mu to ale překazila. Stále jsem musela myslet na toho ducha.

,,Řekni mi, co byl zač ten duch ve škole?"

V jeho tváři se objevil nechápavý výraz.

,,Jaký duch?"

V tom se za našimi vchodovými dveřmi ozvala jakási rána a pak mámin ne příliš milý hlas. Trochu polekaně jsem se ke dveřím otočila. Pak jsem vložila klíč do zámku. Ještě předtím než jsem dveře odemknula, ohlédla jsem se za sebe, Honza už byl ale pryč.

,,Kde jsi byla?" vybafla na mě mamka ihned, jak jsem se objevila na chodbě.

,,Venku, šla jsem se projít" zalhala jsem a trochu nervózně sklopila svůj zrak ke svým nohám.

,,Neděje se něco, o čem by si mi měla říct, že ne?" propalovala mě svým přísným pohledem.

,,Ne" odpověděla jsem rychle a rozeběhla se do svého pokoje.

Proč mé lhaní musí být tak hrozné? Nadávala jsem si v hlavě, když jsem sebou praštila na postel. Rozhodla jsem se hned další den zajít do školky a optat se na tu výpomoc, třeba bych mamce mohla říct, že šlo jen o tohle, že jsem chtěla prostě jen brigádu.

Jak jsem se rozmyslela, tak jsem taky druhý den udělala. Našla jsem si adresu a ihned po škole se na ní vydala. Už jsem natahovala dveře ke klice, když je někdo s druhé strany rychle otevřel a praštil mě přímo do obličeje. Proč vždycky, když vcházím do neznámé místnosti, musí se stát tohle?

,,Debí?" promluvil na mě známý hlas.

Zmateně jsem pohlédla na osobu, která mohla za mojí srážku se dveřmi.

,,Karle?"