𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐦𝐢𝐧𝐝 | Mystery

Kapitola 21

Zmateně jsem párkrát rychle zamrkala ale ani to nepomohlo.

,,Co je?" promluvil Honza a jemně se ošil, zřejmě mu byl nepříjemný můj pohled, který jsem na něho upírala. Já jsem ale od něho svůj pohled nemohla odtrhnout. Nakonec jsem k němu pomalu natáhla dlaň a lehce se dotkla jeho tváře. Musela jsem se ujistit, že tu opravdu je. Že to není jen nějaký můj blud.

,,Děje se něco?" nechápal, co to dělám.

Byl studený jako bych sáhla na kus ledu. Polekaně jsem svojí ruku odtáhla od jeho tváře.

,,Jsi ledový" šeptla jsem potichu s pohledem stále upřeným na něho.

,,Jo, to bude asi tím, že mi není moc dobře" mávl nad tím rukou.

,,Co ti je?" vyvalila jsem na něho oči.

,,Klid, jen se o mě asi pokouší nějaká chřipka, nic vážného" snažil se mě uklidnit.

,,Vážně, mrtvý můžou mít chřipku?" ujišťovala jsem se nevěřícně.

Přemýšlela jsem, zda mu mám říct o tom, co vidím. Ale jak to říct? Opět jsem si připadala jako nějaký blázen.

,,Budu v pohodě" usmál se na mě.

Také jsem se na oplátku pokusila o úsměv. Třeba jsem opravdu jenom unavená. Asi je na mě toho moc. Uklidňovala jsem se v hlavě.

,,Deb?" ozval se najednou Hansův hlas. Ani jsem si přes moje zamyšlení nevšimla, že přijel domů. Aniž by čekal na jakoukoli odpověď, nakouknul do pokoje.

,,Jsi tu?" zeptal se, ale když jeho pohled skončil na Honzovi viditelně zkoprněl. Ano, opravdu zkoprněl, což naznačovalo, že Honzu viděl.

,,Aha..no..pardon, nevěděl jsem, že tu máš návštěvu" vysoukal ze sebe. 

,,To je v pohodě, stejně už musím jít" odpověděl mu na to Honza a zvedl se z mé postele, na které jsme seděli.

,,Vyprovodím tě" vyhrkla jsem ze sebe rychle a také jsem se postavila.

Oba dva jsme prošli kolem Hanse postávajícího ve dveřích. Honza na něho jen mlčky kývl na rozloučenou, zřejmě byl také vykolejený z toho, že ho vidí někdo jiný než já.

,,To bylo zvláštní co?" konstatovala jsem, když už jsme stáli u hlavních dveří.

,,Trochu, ale to asi vykolejí každého otce, když najde v pokoji své dcery cizího kluka" odpověděl mi na to Honza s potutelným úsměvem.

,,On není můj otec" vysvětlila jsem mu. Dál jsem chtěla namítnout, že jsem měla na mysli spíš to, že ho viděl ale Honza se semnou ihned rozloučil a odešel. Vrátila jsem se tedy do svého pokoje. U dveří ještě pořád stál Hans.

,,Potřebuješ něco?" usmála jsem se na něho. Poslední dobou jsme se spolu moc nebavili, naposledy to vlastně bylo, když mě potkal venku s Karlem. Možná proto je tak překvapený, když mě vidí každou chvíli s jiným klukem.

,,Tvůj kamarád?" vyptával se místo odpovědi.

,,Jo, kamarád" nepřestávala jsem se usmívat, i když mi takové vyzpovídávání nebylo ani trochu příjemné. Doufala jsem, že už se na nic jiného ptát nebude, ještě by pak nedej bože nějak poznal, že se jedná o toho kluka, kterého mají všichni za mrtvého, a kvůli kterému jsem byla prohlášena za blázna a byl by malér. Naštěstí se Hans už opravdu na nic neptal, pouze se na mě  křečovitě pousmál a odešel pryč.

Ovšem nadcházející dny začalo být jeho chování stále divnější a divnější. Neustále se na Honzu vyptával. Až mi to začalo být vážně hodně nepříjemné a hlavně jsem netušila, co tím sleduje. Už jsem jenom čekala, kdy se začne vyptávat i mamka, ale vypadalo to, jako by ona o ničem nevěděla a Hans se mě vyptával vždy, jen když jsme byli sami dva.

,,Tak co?" prohodil opět jakoby nic, když jsme spolu sami večeřeli. Mamka byla bohužel na noc v práci.

,,Myslíš co ten můj kamarád?" zeptala jsem se místo odpovědi otráveně.

,,Třeba" snažil se tvářit jako by se ptal spíš, jen aby nestála řeč, než že by ho to opravdu zajímalo, ale já mu to nebaštila.

Naštěstí mu chvilku po tom co mezi námi zavládlo nepříjemné ticho, zazvonil mobil. Jedním rychlým pohybem se vymrštil ze židle a odešel pryč z jídelny. Ani nevím proč, ale cítila jsem nutkání jít tajně za ním a tak jsem se zvedla a nenápadně se postavila za pootevřené dveře jeho pracovny.

,,Našli jste ho?" vyhrkl ihned do mobilu.

,,jak to, že je to on? Měl přeci zmizet?" zněl dost znepokojeně, skoro do mobilu křičel.

,,Musím se o něho postarat, než se něco ještě víc podělá"

Nikdy jsem Hanse neslyšela používat takové slova jako například ,,podělá" vždy mluvil až moc spisovně a slušně. Ten telefonát zněl vážně podezřele, i když jsem absolutně neměla ponětí o čem, nebo spíš o kom to Hans mluví.

,,Hned jsem tam"

Vytrhl mě z přemýšlení Hansův hlas a jeho věta mě přiměla urychleně se vzdálit od dveří jeho pracovny. Posadila jsem se zpět ke stolu v jídelně a vzala do ruky vidličku, aby to vypadalo jako že stále jím.

,,Budu muset odejít" oznámil mi Hans, když se také vrátil do jídelny.

,,Dobře" odpověděla jsem mu a snažila se u toho tvářit co nejvíc neutrálně. Asi se mi to i povedlo, neboť Hans nepojal žádné podezření, že by se mělo cokoli dít. Rychle sebral v síni svůj kabát a opustil dům.

V hlavě se mi mísilo spoustu prapodivných myšlenek, a když jsem procházela kolem Hansovi pracovny opět se ve mně ozvalo jakési nutkání, tentokrát mi tichý hlásek uvnitř mé hlavy našeptával, abych vešla dovnitř. Nemohla jsem odolat, ostatně už od mala jsem byla mamkou vedená k tomu naslouchat své vnitřní intuici a ta mi teď radila vstoupit do té místnosti.

Rychle jsem vklouzla dovnitř, jakoby mě snad mohl někdo vidět. Až v té chvíli jsme si uvědomila, že jsem v té místnosti od té doby, co se k nám Hans nastěhoval, nebyla. Cítila jsem lehké překvapení, když jsem se rozhlédla kolem sebe. Nevypadalo to jako pracovna malíře. Představovala jsem si pokoj plný pláten a barev poházených všude kolem. V této místnosti nebylo ani jedno plátno a ani jedna tubička barvy, prostě nic, co by nasvědčovalo, že tato místnost patří malíři. Jediné co se v místnosti nacházelo, bylo několik skříní a psací stůl s židlí. Zkrátka taková strohá standartní domácí kancelář.

Nechápala jsem, proč jsem měla nutkání sem chodit. Jako bych tady snad mohla něco zajímavého najít. Posadila jsem se na židli u psacího stolu a zkusila aspoň vzít za jeden z šuplíků pod pracovní deskou stolu. Šuplík ani nebyl zamčený, jak bych očekávala a uvnitř se nacházela pouze hromada popsaných papírů.

Najednou jsem se začala cítit hloupě za to, že jsem se vloupala do Hansova soukromí a ještě mu procházím šuplíky. Rozhodla jsem se tedy jeho pracovnu opustit. Při cestě do svého pokoje mě zastavil zvuk našeho zvonku. Nevěděla jsem, kdo by to mohl zvonit, Hans si vždy odemykal a na mamku bylo ještě brzy. Nakoukla jsem tedy kukátkem ven před dveře a spatřila uříceného Honzu. Hned jak jsem mu otevřela, natlačil se dovnitř a zabouchl za sebou rázně dveře.

,,Deb, někdo mě asi sleduje" vyhrkl udýchaně.