Příšerné myšlenky

122 20 21
                                    


Sasukeho pohled:

Hned, jak jsem se vrátil do pokoje, ručník jsem mrsknul na židli a ještě napůl mokrý si vlezl do postele.

Co to je? Proč mě vyvádí z míry jeho pouhá přítomnost? Zíral jsem nad sebe do prázdna a snažil se všechno si urovnat.

Je to kvůli tomu, že mě včera...? Okamžitě jsem tu myšlenku zahnal. Chtěl jsem na to co nejrychleji zapomenout. Jenže to, co jsme dělali, se mi pořád vracelo. S pohledem přilepeným na strop jsem přemýšlel, proč to mám pořád tak živě před sebou. Nervozita, kterou ve mně vyvolal v ten okamžik, už tu zůstala.

Byl jsem tak ponořený ve svých starostech, že jsem si ani nevšiml, kdy se v pokoji objevil Itachi, který mě neúnavně pronásledoval.

„Válíš se mokrý v posteli?! Vstaň!" chytil mě za rameno a zvedl do sedu. A já si stále nemohl přestat dokola přehrávat v hlavě, co se mezi námi stalo.

Když viděl, že nereaguju, začal mi zkoumavě zírat do očí.

Kdyby se v ten pravý okamžik maličko naklonil- Ne! Dost! Tohle muselo okamžitě přestat. Nemůžu přece takovým způsobem o Itachim přemýšlet! Možná má pravdu, zřejmě mi úplně přeskočilo.

„Sasuke, tak odpověz. Co je s tebou?!" konečně se ke mě dostal jeho hlas. Poznal jsem, že má o mě snad i trochu strach.

„Hm..." zamručel jsem. „Je to snad moje postel, tak je to jedno, ne?" minimálně můj tón říkal, že mně to teda jedno je. Odebral jsem se pro klid jeho duše k šatní skříni kvůli suchému oblečení.

„Žertuješ, ne?" žasl Itachi.

Ani jsem se na něj neotočil. Vtloukal jsem si do hlavy, že šlo jen o chvilkovou slabost a teď už je na čase se vzpamatovat. Alespoň tomu jsem chtěl věřit.

O pár dní později jsem poklidně v obýváku koukal na televizi, když si bratr přisedl ke mně. Do té chvíle jsem se přesvědčoval, že už je to pryč. Jenže najednou se mi zdálo, že sedí přehnaně blízko. Skoro jsem nervozitou přestal dýchat a okamžitě se mi vykouřilo z hlavy, na co se vůbec dívám. Místo toho jsem začal očima sjíždět jeho překrásný obličej. Netrvalo dlouho, než si toho Itachi všiml.

„Jsi v pořádku?" zeptal se. Působil u toho vždycky tak starostlivě. Nemohl jsem popřít, že od doby, co naši umřeli, se o mě staral jako o perlu, kterou vyhrabal na dně moře. Vlastně doslova, protože ty tuny slz, co jsem tehdy vyřval, moře trochu připomínaly.

„Itachi..." zašeptal jsem, ruce mu obtočil kolem krku a začal ho líbat.

Prudce jsem se vymrštil z postele, když začal zvonit budík, ještě stále cumlajíc polštář.

Jestli jsem šel večer spát malinko znepokojený, tak teď už jsem byl silně rozladěný. Zdá se mi o vlastním bratrovi a cucám polštář! To je nechutný! Jsem jako Naruto, když usne o hodině... Ale Sakura je holka a není jeho příbuzná! Ježkovy voči, sem horší než Naruto! Co to se mnou sakra provedl?

Zmateně jsem se dopotácel ke dveřím.

„Byl to jen sen."

„Jaký sen?" vyrušil mě najednou Itachiho hlas, až jsem nadskočil. Pak jsem si uvědomil, že jsem nějak sešel schody, stojím u kuchyňské linky a pořád to nahlas opakuju.

„Hnusná noční můra!" odsekl jsem.

„Vidím, sypeš si lupínky do dřezu," odpověděl se smíchem, posadil se ke stolu a víc si mě nevšímal. Přesně tohle mě tak vytáčelo! Kdykoli chtěl mě dle libosti začal ignorovat, nebo naopak otravovat. A tahle moje roztržitost byla už taky nesnesytelná!

Nauč mě líbat, nauč mě milovatKde žijí příběhy. Začni objevovat