Nauč mě líbat, nauč mě milovat

Čelit realitě

Sasukeho pohled:

Šel jsem tu bloncku vyzvednout k ní domů a pořád si opakoval, že vlastně vůbec nechápu, proč se holkám musí nosit kytky. Itachi mi na ně vnutil peníze a s kyticí karafiátů na mě lidi zírali jako na pitomce.

Právě jsem se chystal zaklepat, když se dveře rozlétly a ona mi skočila kolem krku. Proč mi taky nedošlo, že už mě samozřejmě dávno nedočkavě vyhlíží.

„Můžeme jít?" zeptala se nadšeně, zatímco šátrala po klíčích. Vteřinu na to mě chytila kolem ruky a táhla s sebou na ulici. Tvářil jsem se stejně otráveně jako vždycky a brzdil její tempo. Nedalo se přehlédnout, jak se na dnešek vymódila. Měla úzké džíny, bílofialové tílko a fialové lodičky. Na chvíli jsem zapřemýšlel, jestli se Sakurou náhodou nesoutěží, kdo z nich se obleče šílenějším způsobem, protože její nejlepší kámoška nosila výhradně křiklavě růžovou a to i na hlavě. Jejich vkus jsem nikdy nechápal a v zájmu vlastního duševního zdraví taky doufal, že ani nepochopím. Snad jediná normální holka v okolí sta kilometrů byla Hinata od nás ze třídy. Nikdy nenosila obří výstřihy, spíš volnou chlapeckou mikinu a tenisky. Což vypadalo rozhodně líp než jehly, na kterých se zrova Ino potácela po chodníku. Taky každý den nekreslila po obličeji jako tenhle úkaz přede mnou.

„Kam že mě to vlastně vlečeš? Chceš třeba někam na večeři?" zeptal jsem se trochu nevhodným způsobem, ale neměl jsem náladu něco předstírat. Jestli není tupá, stejně to pochopí. Jde tu jen o to, aby se Sakura dozvěděla, že jsme spolu byli na rande.

Celá nadšená se na mě otočila a začala pištět: „Takže mě někam zveš?"

Spletl jsem se, je úplně tupá.

Zvláštní, kdykoli ji mám před sebou, nemůžu si vzpomenout, čím mě to ta Sakura vlastě tak děsně štve.

„Hm," zavrčel jsem a přikývl se značnou neochotou. Evidentně jí můj přístup vůbec nevadil. Dost možná si myslela, že je to nějaká póza, abych vypadal nedostupný, ale mě celá ta záležitost jen rozčilovala. Ino to ale zřejmě vůbec nekazilo plány. Pokynula rukou, ať počkám a chvilku vyťukávala číslo.

„Kde jste?" zeptala se, když jí to dotyčný zvedl. „Uhm. Dobře... Jasně!" Po chvíli s úsměvem zavěsila.

Čekal jsem, co z ní vypadne. Obával jsem se, že tuším, s kým mluvila a potvrzovat jsem si to raději nechtěl. Dnešní schůzka se mi zamlouvala čím dál míň. Ta holka je schopná uspořádat třídní sraz, aby se mohla se mnou projít kolem okna, kde se bude konat.

„Cukrárna bude v pohodě," řekla spokojeně a znovu se dala do pochodu, se mnou v těsném závěsu, bohužel. Nevečeřel jsem a sladké jsem úplně nesnášel, ale žádný z těch faktů ji pravděpodobně nezajímal. Já ji jen musím pozvat a zaplatit to, od toho jsem přišel. Upřímně bych Narutovi nepřál, aby tenhle nápad ztroskotal a Sakura na mě zůstala přilepená jak houba na skle, protože bych ho pak osobně uškrtil.

Tajně jsem doufal, že Ino bude muset brzo domů. Mě Itachi velkoryse dovolil vrátit se do jedenácti, ale to nemusela vědět. Zajímavé, že když jdu na koncert, tak tolik shovívavý není.

Když jsme vešli do cukrárny, první co mě praštilo do očí, byly růžové vlasy u jednoho ze stolů a hlasité povykování. Hned mi došlo, která bije. Ve chvíli, kdy na nás začal ten pitomeček mávat, mi to sepnulo, že jsou domluvení. Takže jak to provedl? Ino namluvil, že si zahraje na dohazovačku, když mě sem pak dotáhne a mně navykládal, že se zbavím Sakury, když půjdu s její kamarádkou na rande? Škoda, že svůj potenciál nepoužívá takhle i při testech.