Nauč mě líbat, nauč mě milovat

Útěk z reality

 Sasukeho pohled:

Když jsem se druhé ráno probudil ve své posteli, polil mě studený pot. Vyspal jsem se úplně příšerně, celé tělo polámané. Nejvíc mě bolelo za krkem. Protáhl jsem se, a tak ve mně alespoň krásně zakřupalo. Oknem dovnitř protivně svítilo slunce, ale neměl jsem na to, abych vstal a zatáhl závěsy. Jestli byl ale Itachi vzhůru, asi bych neměl ani opouštět pokoj, jinak by už dozajista střízlivý mohl požadovat nějaké vysvětlení toho, co jsem včera předvedl. Přetáhl jsem si peřinu přes hlavu a dál se kroutil v posteli, abych vymyslel naprosto cokoliv trochu věrohodného. Bohužel to poslední, co by mi teď šlo, bylo myšlení. V hlavě mi jako rudý alarm blikala a křičela jediná myšlenka: Proč zrovna kvůli němu tak šílím?

Zabralo mi téměř dvě hodiny, než jsem se odhodlal opustit bezpečí své postele s poměrně jednoduchou elegantní výmluvou, že mi ho bylo líto, a tak jsem se obětoval ze soucitu. Vlastně jsem se o tom trochu pokusil přesvědčit i sám sebe. Možná to nebylo tak bolestné obětování, jelikož jsem si to nadmíru užil, ale kdo to musí vědět? Nemusí to hned nic znamenat.

S hlasitým zíváním jsem ze skříně vybral jednu z černých košil a bílé džíny, do kterých jsem se následně neochotně nasoukal. Pokojem se rozlehlo hlasité řinčení budíku nataženého na desátou.

„Pozdě, ale přece," povzdechl jsem si a šel tu dotěrnou věc vypnout.

Nejprve jsem sešel do kuchyně, jenže ta byla celá prázdná. Napadlo mě, že drahý spolubydlící možná ještě chrní, když tu všechno zůstalo, jak jsme to včera nechali. Dávalo by to vlastně i smysl a samozřejmě v obýváku stále ležel Itachi na gauči. Naklonil jsem se nad něj, abych se podíval, jestli ještě opravdu spí. Jenže pak mi s pohledem na jeho řasy došlo, že tohle musí jednoznačně přestat. Jsem duševně nemocnej a bude to průser.

Itachiho pohled:

„Už je snídaně?" zamumlal jsem, jakmile bylo zřejmé, že bratříček došel až ke mně a otevřel oči. Současně s tím jsem taky pocítil sucho v ústech. Bohužel se Sasuke tvářil, že má ze mě smrt, což se asi na jednu stranu dalo pochopit.

„Celý si zbledl, je ti něco?"

Těžko říct, jestli čekal omluvu za včerejšek, nebo nechápal, proč chci před polednem ještě snídani, ale valil na mě oči a nezmohl se na slovo.

„Jestli je to všechno, co chceš...?" odpověděl, otočil se na patě a zmizel někam – nejspíš pro tu snídani. Chvilku jsem váhal, jestli jsem si toho měl nadiktovat víc.

„Chceš říct, že bych si mohl přát ještě něco?" křikl jsem za ním s potlačeným smíchem a vyhoupl se taky na nohy. Popravdě se v ten moment všechno ještě trochu zatočilo, musel jsem vlastní tělo pár vteřin koordinovat, než se motorika dala do pořádku.

„Od úklidu domu po zalévání zahrady," odpověděl sarkasticky, přesto to nebyl můj typický brácha. Nějak mi to sepnulo a napadlo mě, jestli měl třeba strach. Možná jsem ho včera vyděsil? Bylo vážně těžké odhadnout, jak jsem mohl vypadat, když přišel. Projelo mnou lehké mravenčení a následně slušný pocit provinění. Zřejmě byly věci, kterým jsem se měl při jeho výchově vyhnout. Třeba tyhle depresivní stavy, které ho mohly snadno vyděsit. Znal jsem Sasukeho roky a bylo víc než jasné, že i kdyby měl starost, na rovinu mi to rozhodně neřekne.

Přešel jsem k futru a ramenem se o něj opřel, přičemž jsem si založil ruce na hrudi: „Máš už dneska něco v plánu?"

„Mmmm... ne," ani nezvedl pohled od chleba, na který něco roztíral.