it's easy to get used to the rain

it'll get easier

Ráno nemám na nic energii, snídaně je náročnější než jindy a postel se zdá být tím nejpříjemnějším místem, kde bych teď mohla být. Ale absence na konci týdne mi stačila, tak se i přes všechny překážky vyhrabávám z peřin. Prší. Jsem za to ráda, slunce nutí lidi být produktivní a produktivního Mika bych dneska asi nezvládla.

Ke škole se dostávám se značným zpožděním, ale do třídy vcházím tak akorát. Jsem tu teprve druhý týden a jediný rozptýlení v tomto monotónním životě byly ty dvě hodiny literatury. Nečekám na Mika a jdu rovnou do mé první třídy, abych zjistila, že matika nám dnes ráno odpadla. Asi bych měla víc kontrolovat stránky školy. Mohla jsem zůstat v posteli o hodinu déle. Venku už jen neprší - lije a tak má skoro jediná možnost je jídelna, nikomu tam překážet nebudu. Sedám si ke stolu, který bývá obklopen tvářemi sourozenců Edwarda Cullena. Nevím, proč si sedám zrovna tam, řekla bych, že odsud mám nejlepší výhled, ale přes dešťové kapky není vidět absolutně nic, kromě rozmazané směsice zelené, hnědé a šedé. Šátrám v batohu a vyndavám si sluchátka a telefon. Chtěla bych říct, že jsem si vzala knihu, ale to bych lhala, já si čtu zásadně doma.

„To je moje židle," řekne Edward a já nadskočím. Došel ke mně ještě před tím, než jsem si stihla nasadit sluchátka, ale i tak jsem se lekla, šel jako duch.
„Nikde nevidím tvůj podpis," zamručím a sluchátka zase schovávám.
„Nebudu tě rušit," říká rychle, když si všímá mého podrážděného tónů hlasu.
„Ne ne, zůstaň," řeknu možná až moc horlivě. Kdyby to byl kdokoliv jiný, asi bych si sluchátka nechala na uších. „Co ti odpadlo?"
„Matika," vydechne a sedne si na místo jeho sestry Alice naproti mě. „Myslím, že ji máme spolu,"
„No, minule jsi chyběl, ne?" zeptám se, jakobych si nebyla stoprocentně jistá, že od úterý do pátku se neukázal ani na jedné hodině.
„Jo, měl jsem nějaký zařizování,"
„Není nemoc lepší výmluva, v tomhle počasí ti na to nikdo nemůže nic říct," nadhodím.
„Pro učitele určitě," souhlasí. „Ale tobě lhát nemusím ne?"
Tak proč mám pocit, že mi lže? Jeho hlas zní mile a nenuceně, ale celé jeho tělo jakoby křičelo opak. Sedí na židli co nejdál ode mě, prsty má křečovitě zatnuté do učebnice algebry, kterou si před chvilkou vyndal na stůl.
„Ještě ses nenaučila s rozvrhem na stránkách, co?" prohodí a začne soustředěně rolovat okraj první stránky knihy.
„Spíš jsem se zapomněla podívat,"
Jeho naprosto přirozené a slušné chování mě z nějakého neznámého důvodu dohání k šílenství a tak jediné, co mě napadne udělat, je také vyložit na stůl první sešit, co mi přijde pod ruku. Biologie. Otevřu ho a spatřím velkým písmem napsáno dnešní datum k nějakému úkolu, ještě jsem si to třikrát podtrhla a stejně to bylo k ničemu.
„Do háje," syknu a vyhrabu z batohu propisku.
„Evidentně rozvrh nebylo jediný, na co jsi zapomněla," pousměje se, když si všimne mého jednání.
„Evidentně," zamumlám. Vím, že zním nevraživě a nebo přinejmenším alespoň podrážděně, ale to ho nezastavuje od podání mi jeho úkolu, který bude stoprocentně správně. Chci poděkovat, ale nevypadne ze mě ani hláska. V jeho tváři ale vidím, že nemusím nic říkat. Vůbec ho neznám, on nezná mě a přesto chápe a předpovídá každý můj pohyb.
Při pohledu na krásný rukopis, který přede mnou leží na stole mě osten žárlivosti bodne přímo do žeber.
„Možná jen změň nějaký slova," dodá a dál se věnuje dramatickému čtení matematických vzorečků, které mě děsí i ve snech.
„Neboj, nedělám to poprvý," pousměju se, abych taky dala najevo nějakou jinou emoci než jen otrávenost z faktu, že jsem se dneska vůbec probudila.
Minuty běží a za okny jídelny se stále z nebe válí hektolitry vody.
„Díky," říkám vděčně a vracím mu sešit. Z penálu na mě vykoukne rozvrh, další hodina je tělocvik.
„No to snad ne," zasténám, aniž bych si uvědomila, že jsem to opravdu řekla nahlas.
„Co je to tentokrát?"
„Kde je tady tělocvična?" zeptám se místo odpovědi. Ihned mu to dojde. Začne ochotně vysvětlovat, kudy mám jít, abych ji našla.
„Musíš jít ven a projít do budovy 4, tam do druhého patra a přes můstek u druhého schodiště," říká, ale já ho zastavuji: „už jsem se ztratila,"
Jeho obličej změní výraz z vyklidněného studenta na cosi nečitelného. „Tak já tě tam vemu, stejně mám hned vedle dějepis,"
„Nemusíš, jestli nechceš," ujišťuji ho, už tak toho pro mě udělal dneska až až.
„Nenabízel bych se, kdybych nechtěl," řekne, ale přijde mi, že jeho tělo opět říká něco jiného než hlas. Ale což, bránit mu nebudu. Sama bych to stejně nikdy nenašla a na Mika se dnes fakt necítím.