it's easy to get used to the rain

twenty-seventh of may

Je mi jedno, že venku prší, vylézám z auta ven a nezapomínám za sebou zřetelně prásknout dveřmi. Než si ale stíhám vůbec zapnout bundu, Edward už je taky venku.

Nemám důvod mu nic vysvětlovat a on nemá právo to ze mě dostávat.
„Já chápu, že jseš zvyklej mít všechno naservírovaný na talíři, ale do mý hlavy zkrátka nevidíš a já nejsem povinna ti říkat, co si myslím," vyštěknu naštvaněji, než jsem původně zamýšlela, „některý věci zkrátka nejsou hned, chce to čas!" dodám už tišeji. Cítím, jak se mi derou slzy do očí. Ne, nebudeš brečet!
Edward obchází auto, aby mi byl blíž. Nedokážu to zadržet a nechávám pláči volný průběh. Nevím, jestli si toho v tom dešti může všimnout, ale i tak se to snažím zamaskovat.
„Tak proč mám pocit, že mi něco chceš říct?" zeptá se něžně.
„Ne, ty se to ze mě akorát snažíš dostat," řeknu. Znovu se mi vrací naštvaný tón. Edward mlčí, jen stojí v dešti a čeká, až před ním sesypu jako domeček z karet.
„Ty hajzle," zavrčím tiše, to ho překvapí. Natáhne ke mně ruku, ale místo toho, abych jí přijmula řeknu: „hraješ si na svatoušeka, ale ve skutečnosti to nejsem já, kdo něco tají,"
Zastavuje se v půlce pohybu.
„Cože?" zeptá se pomalu, vyděšeně. Jakoby se chtěl přesvědčit, že se jen přeslechl.
„Já mám tajemství, ty máš tajemství, jedinej rozdíl je to, že ty mě dle něj budeš soudit," drmolím, stále naštvaně. Kapky se na mé tváři mísí se slzami.
„To nemůžeš vědět, kdybys znala to moje, utekla bys," říká, v hlase náznak nenávisti a strachu.
„Ale já ho znám!" vykřiknu najednou, „jsi upír,"
„Cože?" řekne znovu pomaleji, tak pomalu, jak jen to je možné a z jeho tváře v okamžiku zmizí veškeré emoce.
„Upír," zopakuju to zvláštní slovo.

Edward mě zničehonic popadá za ruku a táhne mě směrem ke dveřím domu. Mám strach, na nic jiného myslet nedokážu. Nejsem schopná se z jeho sevření vyprostit, nedovoluje mi jakýkoli pohyb proti. Zastavujeme se, když Edward bleskově odemyká dveře. Kde vzal moje klíče? Rychle sáhnu do kapsi, abych zjistila, že právě tam je asi objevil. Vůbec jsem si nevšimla, kdy mi je vzal. Edward mě do dveří strčí takovou silou, že padám na dřevěnou podlahu. Z vlasů mi kape voda. Téměř okamžitě vidím, jak toho jediného pohybu lituje. Rychle si ke mně kleká a chce mi pomoct zpátky na nohy, ale já ho odstčím.
„Nech mě," zamumlám, stále ještě v šoku. Sama se zvednu a mnu si paži v místě, na které jsem tak tvrdě dopadla.
„Promiň," řekne slabě, vyděšeně, jakoby mi právě způsobil při nejmenším frakturu lebky, „je ti něco?"
Neodpovídám.
„Jak to víš?" zeptá se trochu rázněji. „Jaktože víš, co jsem?" zopakuje svou otázku.
„Prakticky jsi mi to sám řekl," zašeptám.
„Neřekl jsem ti nic," zapírá.
„Ne přímo,"
„To ten výlet do La Push?" domáhá se odpovědí.
„Taky," přiznám.
Odmlčí se.
„Jak dlouho to víš?"
„Tak týden,"
„A stejně tu teď jsi se mnou, sama," dává důraz na poslední slovo.
Přivyknu.
„Jsi normální?" vydechne.
„Ty snad jo?" pokusím se o sarkasmus.
„Ne, já jsem upír," vyštěkne, „měla bys utíkat, měla by ses bát!"
„To bys chtěl? Abych se tě bála?" zeptám se, tentokrát naprosto vážně.
„Ano," řekne zoufale, „chci, aby sis zachránila život,"
„Vem si ho, já o něj nestojím,"
„Marie?"
Ze způsobu, jakým vyslovuje mé jméno mi pokaždé přeběhne mráz po zádech, ale tentokrát ne. Z toho chladného tónů nevychází nic dobrého.
„Co?" vydechnu, přející si vzít svá poslední slova zpět.
„Co jsi to řekla?"
„Nic," zašeptám.
„Zoopakuj to," nařídí.
Nic neříkám. Edward udělá krok ke mně, při kterém mu z vlasů i oblečení spadne množství dešťových kapek na parkety.
„Řekni mi na, co myslíš," řekne tiše a zastavuje se mi na dosah ruky.
„Ne," vzlyknu. Kolena se mi klepou, celé tělo mě zrazuje.
Nadechne se a je v jeho tváři vidím bolest, jasnou jako den.
„Tohle slyšet nechceš," šeptám hlasem cizího člověka.

Zničehonic ode mě odstupuje. Bezeslova si sundavá kabát i promočené boty a mě pomáhá udělat totéž. Jen tam stojím, jako kámen. Zastrkuje mi pramen mokrých vlasů za ucho, pryč z obličeje a bere mě za ruku. Nemůžu dýchat, natož odporovat. Pomalu mě vede po schodech nahoru do mého pokoje, kde už jednou byl, také za ne moc hezkých podmínek. Otevírá dveře a poprvé od doby, co ho znám mě nenechá do místnosti vejít jako první. Místo toho mě vede za sebou, stále svírající mojí dlaň v jeho. Je chladná, je ledová. Jako malé dítě mě usadí na postel a sám si klekne přede mě. Ujme se i mé druhé ruky a čeká. Čeká, až mu konečně řeknu pravdu.

Co jsem provedla, proč jsem tady a proč mu stále lžu.

„Dvacátého sedmého května," odmlčím se, vrací se mi zamlžené vzpomínky „jsem se pokusila o sebevraždu," vydechnu.
Jeho tvář je opět nečitelná. Cítím, jak moc se mi třesou ruce, ale on je stále svírá v těch jeho a nedovoluje mi uklouznout.
„Den na to jsem se probudila na jipce, protože ani zabít jsem se nedokázala," pokračuju a držím své oči daleko od jeho, od těch medových propastí, upřených na můj obličej.
Stále nic neříká.
„V ústavu jsem byla do konce července, srpen jsem mohla být doma," říkám naprosto nepodstatná fakta, abych se vyhla tomu důležitému, „všechny jsem zklamala," vzlyknu.
Cítím, jak mi sevře ruku pevněji, skoro až bolestivě.
„Nemohla jsem se jim podívat do očí, říct jim, že nikdo z nich nebyl dostatečnej důvod zůstat naživu," teď znovu šeptám, „a tak jsem teď tady, spokojenej?"
„Ano," řekne krátce, bez emocí, bez útěchy. Pomalu mě pouští a zvedá se na nohy. Nejsem připravená i na jeho odchod.
„Proto se mě nebojíš?" zeptá se náhle.
„Ne, n-" pokusím se vysvětlit, ale než to stihnu, přeruší mě: „doufáš, že ti ublížím?"
Civím do jeho očí, které na mě zírají nazpátek. Snažím se najít ve své pomatené hlavě jakoukoli racionální odpověď, ale marně. Opravdu jsem chvilkami toužila po smrti jeho rukou, jeho krásnou milou rukou, ne tou mou, ne mou vlastní.
„Doufáš, že tě zabiju?" zeptá se znovu a poslední slovo mu jakoby zacinká mezi zuby.
„Ne!" lžu.
„Nepoznám, jestli mi lžeš," řekne. Očekávala bych, že bude křičet, ale mluví tiše, tišeji než obvykle.
„Tak mi věř,"
„Mám věřit slovu sebevraha?"

Cítím, jak se všechno kolem hroutí. Slyším zdi praskat. Vidím samu sebe padat k zemi. Sebevrah. Nic jiného nejsem, nic víc než sebevrah.