it's easy to get used to the rain

tell me what I don't want to know

„Jak dopadl ten test?" ptá se mamka, zatímco mi na talíř nandavá až moc jídla.
„Nebylo to tak těžký," řeknu a s těmito slovy od ní přebýrám svou večeři. Sedám si ke stolu, kde už je i táta a, ačkoli nedobrovolně, polykám první sousto. Máma zaplňuje poslední prázdné místo u stolu a chvíli jíme všichni v tichosti. Snažím se nedívat se to svého talíře více, než by bylo nutné a tak hledím přímo před sebe do zdi, snažíc se zapomenout, že právě teď dostávám do svého těla živiny. Palivo nezbytné k životu.

„Všimla jsem si, že zase nebereš léky," řekne pomalu máma. Odtrhnu pohled od svého bezpečného místa a podívám se jejím směrem, abych dodala na autentičnosti své následující odpovědi.
„Beru," začnu, stále vymýšlející, jak se z toho vymluvit, „jen jsem byla líná a brala je přímo z krabičky,"
Máma podezřele přikývne. Z mého pořadače od našeho přistěhování neubyla jediná pilulka.
„Tak si to roztřiď, ať si je nepomotáš," řekne, namísto dalšího podezřívání. Kdyby jen věděla, jak snadno se spletou.
„Vlastně," napadne mě, „chtěla jsem se zeptat, jestli bych nemohla v pátek po škole zajet do Los Angeles,"
„Jo, proč ne," pokrčí rameny táta a dál spokojeně žvýká. Až teď si všímám, co vlastně celou dobu jíme. Špagety.
„A to pojedeš sama?" zajímá se máma.
Zakroutím hlavou, „s kamarádem," vysvětluju, ale jsem nucena více upřesnit existenci tohoto kamaráda, když mamka dlouze mlčí.
„S Edwardem,"
„Cullenem?" táta konečně zvedá hlavu od večeře.
„Mhm," přikývnu, překvapená jeho zájmem.
„Ty ho znáš?" nechápe máma.
„Ne ne, ale jeho tátu, doktora Cullena,"
Táta se v určité životní situaci rozhodl dát na kariéru medicíny a poslední rok se školí na medika. I když se má stále, co učit, podařilo se mu sehnat práci v místní nemocnici jako výpomoc. Edwardova otce musel touhle dobou znát už více, než jen od pohledu.
„Ten kluk je premiant, skvělej syn," mumlá s plnou pusou, „je skvělý, že se bavíte," podotkne.
„Sedíme spolu na pár předmětech," řeknu.
Mamka se konečně uvolní a přestane vše analyzovat.
„Tak to je skvělý, užijte si to," usměje se, „ale měj zapnutej telefon a dávej o sobě vědět," dodává rychle.

Po večeři co nejrychleji mířím do svého pokoje, kde konečně poprvé za celý den vypínám veškeré mozkové funkce. Zády padnu do měkké postele a několik dlouhých minut směřuji všechnu svou pozornost divné skvrně na stropě. Zajímalo by mě, jak se tohle babičce povedlo. K mému překvapení se dokopu do sprše, ale jakmile se znovu objevuji ve svém pokoji, všeho nechávám a kolem půl desáté už tvrdě spím.

Následujícího dne nemám tolik energie, kolik bych pravděpodobně měla z tak dlouhého spánku vytěžit, ale už jsem zažila horší rána a tak na sebe tentokrát nehodím to první, co mi přijde pod ruku, ale nějakou tu chvilku před skříní stojím. Dochází mi, že tam mám vlastně celkem hezké kousky a tak se vydávám do školy, k mému vlastnímu překvapení, v šatech. Mám přes ně sice velký pletený svetr, ale i tak to považuji za velký úspěch. Tohle malé zdržení mi ale značně ubere na mém běžném předstihu a tak, když dorážím do školy, většina studentů už je připravena ve třídách a k mému zklamání je mezi nimi i Edward. Má skříňka zeje prázdnotou a proto se u ní příliš nezdržuji, házím do ní neustále mokrou bundu, jelikož, světě div se, i dnes je za okny zataženo a z nebe se snáší oblaka božího hněvu. Alespoň si už pamatuji svůj seznam hodin a jejich učeben, takže se nakonec do lavice dostávám včas.

Bohužel se ale zbytek dopoledne táhne doslova šnečím tempem. Než se probojuju k obědu, hlava mi duní z Mikových uražených povdechů a stěžující si Jessicy, která zkrátka nemůže přijít na to, proč si jí ten blonďatej kluk nevšímá tak, jak by chtěla. S tím jsem jí opravdu pomoct nedokázala. Jakmile vcházím do jídelny, děkuju bohu za Edwardovu bledou tvář sedící u prázdného stolu. Tentokrát se u jídla vůbec nezastavuju, beru si jen sodovku a mířím si to přímo k němu. Posadím se a opět můžu být svědkem Edwardova nespokojeného výrazu nad mým neexistujícím obědem. K mému překvapení je ale jeho tác plný všeho možného. Bez jediného slova ho posune ke mě.
„Neodejdeš, dokud nesníš alespoň jednu věc z mé nabídky," řekne místo pozdravu a rukou dramaticky předvede svůj bufet.
„Taky tě ráda vidím," řeknu rozmrzele nad všemi těmi možnostmi. Bohužel ani jedna z nich se mi svojí velikostí a početem kalorií nezamlouvá, schválně vybral ty nejšťavnatější kousky. I přes to jsem ho ale opravdu ráda viděla.

S dlouhým zaváháním sahám po čokoládovém muffinu.
„Tak tohle jsem netypoval," pronese nad mou volbou.
„Umím překvapit," usměju se, „ale abys věděl, čokoládu fakt miluju," prozradím.
„Beru na vědomí,"
„Tak, počítáš s tím pátkem?" zeptám se a prsty odlomím kousek muffinu.
„Mhm," přikývne.
„Ještě jednou děkuju za tu záchranu před Mikem," řeknu a konečně si vložím pečivo do úst. Zapomněla jsem, jak dobrý může jídlo být.
„Musí být fakt naštvanej," pousměje se.
„Je uraženej a myslí si, jak moc mě tím trestá. Věř mi, sedět vedle něj každou hodinu by se už dalo považovat jako mučící technika,"
Já s ním ale díky bohu sedím jen na třech předmětech celkem, ale jako naschvál jsem je měla všechny dneska.
Chvilku mezi námi panuje ticho, já do sebe pomalu soukám své jídlo a Edward se zdá být myšlenkami jinde. Přemítám, jestli se právě teď neprohrabuje něčí myslí a najednou mi dochází, jak moc jsem vlastně vděčná, že do té mé přístup nemá.
„Sluší ti to, mimochodem," řekne najednou. Zní to zbrkle dokonce i na něj.
„Děkuju," odpovím váhavě. „Nechceš po škole někam zajít?" ptám se a konečně polykám poslední sousto.
„V tohle dešti?" zeptá se pobaveně.
„Mám pocit, že slunce je pro tebe větší problém než trocha deště," pronesu, ale při pohledu z okna mi dochází, že moje trocha deště je ve skutečnosti liják.
„Proč si to myslíš?" zajímá se.
„Vždyť je to očividný, pokaždý, když je hezky se někam vytratíš,"
„Jdu s tebou v pátek ven a to bude hezky," připomene mi.
„O tom silně pochybuju, buď se na poslední chvíli vymluvíš a nebo sis na nějakým extra přesným radaru už zjistil, že vlastně vůbec hezky nebude," ukončím svůj monolog. Možná bych mohla znít naštvaně, nebo alespoň podrážděně, ale já se tím vlastně neskutečně bavím. „Zajdem teda někam?" ptám se znovu, když Edward mlčí.
„Dobře," konečně povolí, „ale někam dovnitř, při tvém štěstí tě odfoukne hurikán," dodá a na chvilku se odmlčí, „před přírodou tě neochráním," zašeptá, jakoby pro sebe.
„Je spousta věcí, před kterými mě neochráníš," odpovídám, lehce zmatená. Edward se tváří stejně překvapeně jako já, zjevně se mu stalo to, co se mě stává neustále. Řekl nahlas něco, co si ve skutečnosti chtěl nechat pro sebe.

Zničehonic se zvedá a odnáší velkou spoustu nedojezeného jídla. Následuju ho ke dveřím a mlčky míříme na parkoviště. Měl pravdu - počasí venku je pohroma. Natahuju si kapuci a prsty si jí přidržuju, protože jinak by mi ve větru odletěla. Edward se nezdá být tak obtěžován podnebnými podmínkami a tak mě staví do zákrytu jeho těla. Když se dostáváme k autu, jsme oba promočený. I přes vítr a déšť mi Edward podrží dveře u místa spolujezdce a až pak se sám schovává do bezpečí vozidla. Téměř okamžitě zapíná topení a s ním se spustí i jeho obvyklý playlist.
„Tak kam?" ptá se, zatímco startuje.
Nechce se mi to přiznat, ale měl pravdu. V tomhle počasí bych se tak akorát zabalila do deky a pustila si nějakou strašně hloupou telenovelu.
„Já ti to říkal," usmívá se, když si všímá mého zoufalého pohledu u okna.
„No jo," zamumlám a sesunu se na sedadle.
„Tak kam?" ptá se znovu a vyjíždí ze školního parkoviště.
„Nechceš k nám?" napadne mě, „rodiče jsou v práci,"
„To se za mě stydíš?" pousměje se, ale automaticky odbočuje směrem k našemu domu.
„A co když jo?" pozvednu obočí. Samozřejmě, že ne. „Pokud nechceš podstoupit mámin kulomet otázek, buď rád, že tam nejsou," vysvětlím.
„To je tak moc opatrná?" diví se.
„Mhm," zamručím, užívající si příjemné teplo auta.
„Jakto?" vyzvídá.
„A!" řeknu a zvednu jeden prst, jakoby na varování, „stop," dodám rázně.
„Cože?" zasměje se, ale je na něm opravdu vidět, že jsem ho zaskočila.
„Moc osobní," vysvětlím.
Edward upře pohled na silnici a já si všímám, jak zatíná ruce do volantu, až mu zbělají klouby.
„Promiň," řeknu nejistě, ale on stále hledí před sebe.
Chvilku je ticho. Do pozadí hraje jeho hudba a já pomalu panikařím.
„Nikdy neříkáš pravdu," zachraptí.
Zastavuje u příjezdové cesty k našemu domu. Zase sedíme v tichosti.
„Říkám," řeknu tiše.
Nesouhlasně zakroutí hlavou, ruce stále sevřené kolem volantu.
„Některý věci nechceš slyšet,"
„To nemůžeš vědět," odporuje.
„Můžu," řeknu. Jsem si tím jistá.
„Tak do toho, řekni mi, co nechci slyšet,"
Konečně se pouští a otáčí svůj pohled ke mně. Cítím, jak se mi začínají třást ruce.