it's easy to get used to the rain

stories

Vím, jak pošetile to zní, ale vědomí, že jediný, kdo na mě dnes ve škole bude čekat je Mike mi nedodává absolutně žádnou motivaci vyhrabat se z postele. Když se ale alespoň zvednu do sedu, ucítím na tváři nezvyklé teplé sluneční světlo. Bojuji s myšlenkou, že déšť se mi vlastně líbil víc. S hlasitou ránou padám zpátky do peřin a na několik krátkých minut zavírám oči. V hlavě si promítám všechno, čím dnes budu muset projít a nakonec svůj boj vzdávám a přetahuji si polštář přes hlavu. Dnes ne.

Rodiče mě nechávají spát a oba postupně opouští dům. Sama se zvedám až zhruba hodinu před polednem a tentokrát uznávám, že je ideální den na to vzít si léky, tak jak bych měla. Včerejší terapie nepomohla, víceméně jsem jen hodinu poslouchala o tom, co bych měla dělat a nedělám. Dobrou chvilku civím do lednice, ale nakonec jí opět zavírám a bez snídaně či oběda mířím zpátky nahoru. I když bych si nejradši zase lehla, donutím se dobelhat se alespoň do sprchy, kde si vzpomenu, že mě zítra čeká obávaný výlet na pláž La Push a jak jsem čekala, když se vracím zpět do pokoje, čeká mě několik zmeškaných hovorů od Mika.

„Neříkej mi, že jsi nemocná!" vyhrkne, jakmile mu to na jeho čtvrtý pokus zvednu.
„Nejsem," ujistím ho.
„Uff," zaslechnu jeho hlasitou úlevu.
„Přestav si, že bych musel jet sám s Jess a zbytkem," zasměje se. Ano, ta představa je děsivá.
„Neboj, nenechám tě v tom," pokusím se o úsměv, ale můj obličej je dnes zásadně proti.
„Tak mi pošli adresu a já tě zítra vyzvednu," řekne a pak ještě chvilku o něčem vykládá. Nakonec ale díky bohu slyším v pozadí zvonek a on musí běžet na další hodinu.

Zbytek dne trávím všelijak, jen ne produktivně. Hlavou putuji kdesi, kilometry odsud a nesnažím se s tím nic dělat. Děsí mě, jak moc mě Edwardova nepřítomnost štve. Vždyť odjel jen na tři dny! Nakonec se rozhoduji pro procházku, ve snaze udržet si myšlenky co nejdál od toho záhadného člověka. Možná jsem přeci jen měla dneska jít do školy, být sama mi evidentně nesvědčí. Moc ticha a příliš prostoru na přemýšlení nad špatnostmi. Když míjím svojí, teď už dobře známou večerku, na chvilku zaváhám, ale nakonec nevstupuji a místo toho se vracím zpátky domů.

---

V autě se vůbec nedá dýchat. Sedím vzadu mezi Mikem a Jessicou, což je snad ta nejhorší možná kombinace. Bylo mi jasné, že Jess bude chtít sedět vedle něj, ale Mike trval na tom, abych obsadila místo uprostřed, bůh ví proč. Byla jsem vděčná, že cesta do rezervace je jen něco málo přes deset minut a to se ještě dalo vydržet.
„Čekám na vysvětlení," štípne mě Jess do ramene.
„Cože?" nechápala jsem.
„Ty víš, co myslím!"
„Vážně nevím," zklamu jí.
„Jak je možný, že jsi seděla s Edwardem Cullenem u oběda?" vysvětluje konečně, i když trochu hlasitěji, než by mi bylo příjemné.
Pokrčila jsem rameny.
„Jo, jakto?" přidá se Mike ublíženě.
„Jen jsme si povídali," pokusila jsem se z toho vybruslit, ale uvězněna mezi nimi jsem neměla šanci uniknout s tak prostou odpovědí.
„Pomáhal mi s matikou, to je všechno," zkouším to znovu.
Mike se při zmínce o Edwardovi zakaboní a po zbytek cesty se uraženě dívá z okna, zatímco Jess ignoruje každičký můj pokus odbočit od tohoto tématu a dál se domáhá odpovědí. Bylo to dlouhých deset minut, ale když jsem se konečně dostala ven z auta, čerstvý vzduch ještě nikdy nevoněl tak krásně.

I přes jasné slunce bylo poměrně chladno a u vody foukalo více než ve městě, ale cítila jsem se po dlouhé době vážně dobře. Měla jsem chuť sundat si boty a zabořit si nohy do písku, ale věděla jsem, že bych po zbytek dne měla tak akorát špínu v ponožkách. Hned jakmile jsem měla možnost, odpojila jsem se od zbytku výpravy a sedla si na vyplavenou kládu poblíž moře. Dřevo je slonovinově bílé a ve vzduchu je cítit sůl. Krása. Vaněk mě hladí po tvářích, ani jsem si neuvědomila, že mi po nich stékají slzy. Jakoby té soli nebylo dost. Z příjemného rozptýlení mě vyrušují přibližující se kroky několika lidí. Než se stíhám otočit, už jsou prakticky za mými zády.

„Ahoj," pozdraví mě jeden ze tří vysokých snědých kluků, které jsem nikdy předtím neviděla.
„Jsem Jacob," představí se, zjevně nejmladší z nich, ještě než se stihnu vůbec nadechnout, „a to je Embry a Quil," dodává.
„Marie," usměju se, ačkoli jsem z tak rychlého seznámení trochu zmatená a zvedám se na nohy.
Jacob mi nadšeně podává ruku, která je podivně teplá, navzdory chladnému vzduchu a jejich lehkému oblečení.
„Jsme tady z rezervace, ostatní už známe od vidění, ale tebe ne," vysvětluje jeden z nich, myslím, že se jmenuje Embry, když si všímá, že nejspíš nechápu, co se děje,
„Jdeme se projít, tak nás ten blonďatej poslal, abychom ti to řekli," dodává druhý, usuzuji, že Quil.
„Aha, no, já tady asi zůstanu, jestli to nevadí," vysoukám ze sebe.
„Můžu tu počkat s tebou," nabídne se Jacob, jediný, jehož jménem jsem si stoprocentně jistá.
„To by bylo fajn," usmívám se, ačkoli jsem se těšila na klidnou tichou chvilku na pláži.

Jacob si sedá na kládu a já si sedám vedle něj, zatímco zbytek se vydává kamsi do lesa. Ještě si stihnu všimnout Mikova divného pohledu, než zmizí mezi stromy.
„Jakto, že jsem tě tu ještě neviděl?" ptá se Jacob, aniž by jakkoli zasahoval do mé komfortní zóny, což velice oceňuji - většina lidí tady tohle umění neovládá.
„Přistěhovala jsem se tak před měsícem," objasním, „možná jsi znal moji babičku, taky Marie... Swanová," dodávám, málem bych mu zapomněla sdělit i příjmení.
„Počkej," zamyslí se, „myslím, že jo, někdo takovej sem docela často jezdil. Zrzavá, vždycky přivezla nějaký zákusky,"
„Jo, to bude ona," pousměju se.
„Jste si podobný, až na ten věk," podotkne.
„Díky," beru to jako pochvalu, babička byla opravdu úžasná osoba.
„Jak se má?" zajímal se, „už jsem jí tu dlouho neviděl,".
„Před třemi měsíci umřela," vydechnu . Těžko se tomu věřilo.
„Oh, promiň," zaráží se.
„Ne, to je dobrý,"
Chvilku sedíme mlčky, slyšet jsou jen vlny.
„Takže," začne, „v La Push jsi poprvý?"
„Mhm," zamumlám na souhlas.
„A znáš zdejší legendy?" zeptá se zaujatě. Pravděpodobně se snaží odvést konverzaci jiným směrem. Snad se necítil provinile.
„Konečně něco zajímavýho," řeknu.
„Ale pozor, jsou děsivý," upozorní mě s úsměvem.
„Tak hrozný to určitě nebude," sdílím jeho entuziasmus.
Začíná vyprávět o La Push, o Quileutech - kmenu původních obyvatelů Ameriky. Postupně se strácíme v čase, je mi s ním dobře. Povídá a mně se to dobře poslouchá, i když to neberu vážněji než normální povídačku.
„Takže duchovní bojovníci jsou něco jako... vlkodlaci?" ptám se se zájmem.
„Přesně, jen nevyjou na měsíc," zasměje se.
„No, a jaktože už vymřeli?"
„Protože nepřátelé se už dávno odstěhovali," vysvětluje.
„Nepřátelé?"
„Studení," zašeptá tajemně, ale pak stejně propukne v smích, „vzhledem lidé, ale chladní jako kámen, pijící lidskou krev," opět nasadí vypravěčskou masku.
„Takže upíři?"
„Ty to kazíš!" postěžuje si, „ale vlastně jo. Takže, jak ty říkáš, tihle... upíři byli nebesky krásní, až nepřirozeně,"
„Cože?" vyhrknu, aniž bych si to uvědomila.
„No jo, a není to tak dlouho, co se přistěhovali zpět,"
„Jakože jsou teď tady?" pokusím se vypadat vyděšeně.
„Přesně tak, přistěhovali se z Aljašky," šeptá.
„Z Aljašky? Jako Cullenovi?"
„Ty je znáš?" ptá se překvapeně.
„Jen od vidění," zalžu.
„Prý tu dřív žili vážně dlouho, s mým dědou uzavřeli smlouvu, že nebudou lovit lidi a proto mezi nimi mohli normálně žít,"
„Počkej, ty tomu fakt věříš?" musím se zeptat, snažím se zanechat si v tónu náznak humoru, ačkoli mě to teď už opravdu zajímá.
Jacob pokrčí rameny.
„Jsou to jen historky,"