it's easy to get used to the rain

i'll try my best

Vcházím do jídelny a očima hledám Edwarda, sedí u prázdného stolu a čeká. Beru si tác s jídlem a míjím Jessicu. Nezastavuji se, nechci jí nic vysvětlovat. Sedám si naproti jeho božské tváři a za zády slyším tiché štěbetání. Je to nepříjemné.

„Moc nejíš," podotkne k mému chudému obědu.
„Ty taky ne," ukážu na jedno jediné jablko, se kterým si místo jezení pohrává.
„Vyhodila jsi je?"
„Ještě ne," zamručím.
„Potřebuješ s tím pomoct?"
Místo odpovědi se napiju vody.
„Netváří se moc nadšeně," řeknu směrem k jeho rodině, sedící u stolu za mými zády. Přikývne.
„Mají svoje...výhrady," vysvětlí obezřetně. Zkrátka mi nechce dát najevo, že se jim nelíbím. Chvilku jen tiše žvýkám. Edward si stále pohrává s ovocem, které kutálí od jednoho kraje tácu k druhému.
„Jsem tu už druhý týden a ještě jsi mi o sobě skoro nic neřekl," zamumlám mezi sousty. Překvapeně povytáhne obočí.
„Co bys chtěla vědět?"
„No, Jess mi říkala, že jsi adoptovaný," napadne mě. Jen doufám, že to pro něj není choulostivé téma.
„Tak to o mně víš víc, než já o tobě," usměje se a kousne do jablka. Moc dlouho nekouše, skoro okamžitě polyká a v jeho tváři marně hledám známky toho, že by mu to chutnalo.

„Tátu si vůbec nepamatuju, máma umřela, když jsem byl ještě hodně malý," pronese.
Snažím se všimnout si případných náznaků, že je mu nepříjemné o tom mluvit, zvlášť s někým, koho zná tak krátkou dobu, ale zdá se být s tím v pořádku.
„Přijde mi to od doktora fakt hezký," řeknu a znovu si kousnu, „že tě adoptoval," dodám s plnou pusou.
„Mhm," souhlasí.
„A přistěhoval ses sem z?" pokračuji.
„Z Aljašky," doplní mě.
„Jaký to tam bylo?"
Chystá se znovu si kousnout jablka, ale nakonec si to rozmyslí a nechává ho ležet na tácu.
„Bylo tam míň zvědavých oči," podotkne, „ale ve Forks jsem víc doma než jsem kdy byl tam,"
To zní hezky. A taky falešně.
„Ale dost o mně, teď ty," řekne náhle. „Nepřijde mi, že bys tu tvoji partu nějak zbožňovala,"
Povzdechnu si a opřu se zády o židli, hledám ta správná slova, jak popsat můj dosavadní názor na lidi, sedící u stolu za mými zády.
„Jsou fajn, ale pořád se hrozně," odmlčím se.
„Přetvařují," pokusí se mě doplnit.
„Snaží," opravím ho a on vypadá opravdu flustrovaně z faktu, že se netrefil.
„Oni nenechají nic náhodě, nevím, čím to je, ale prostě se vedle nich nemůžu uvolnit, aniž bych jim tím nenarušila jejich způsob žití, chápeš?"
Pomalu přikývne, buď jsem ho zmátla a nebo souhlasí, je to tak padesát na padesát. Z nějakého důvodu mám ale pocit, že je to spíše to první.
„Měla jsi hodně přátel v," ptá se a já si uvědomím, že jsem mu vlastně doposud neprozradila odkud jsem se sem přistěhovala.
„Indianě,"
„V Indianě,"
Rozhlédnu se po jídelně a v duchu zavzpomínám na starou školu.
„Těch dobrých jen pár," zamračím se, protože myšlenka na mé staré přátele mě zabolí.
„Jsi s nimi v kontaktu?" ptá se dál. Jablko zůstává odložené na stole a on se zdá být velmi soustředěný na mé odpovědi. Proč ho to tak zajímá?
„Ne," zakroutím hlavou a odložím příbor.
„Proč?"
Na to se mi opravdu nechce odpovídat. Mám chuť prostě odejít a nemuset tak čelit jeho otázkám, ale jeho upřený pohled jakoby mi to nechtěl dovolit.
„Protože jsem to posrala," vydechnu tiše a zajedu si oběma rukama do vlasů, abych se tak před ním alespoň trošičku schovala. Cítím, jak se mi začínají třást ruce. Na vteřinu zaváhám, jestli byla chyba mluvit před ním sprostě, ale Edward nedává nejevo žádné znechucení.
„Dobrý?" zeptá se po chvíli. Zvednu hlavu a konečně se mu po nějaké době podívám do očí. Nejsem schopná v nich nic vyčíst.
„Hm," zamručím a začnu si prohrávat s plastovým příborem, abych nějak zaměstnala ruce.
„Hádám, že o tom nechceš mluvit," řekne a má pravdu. Zakroutím hlavou a on se z nějakého mě neznámého důvodu pousměje.
„Co?" vyhrknu překvapeně.
„Nic," usměje se znovu. Civím na něj a čekám na svou odpověď.
„Ty jsi mi ale záhada," zamumlá nakonec a zhoupne se na židli. Ještě chvíli pak sedíme mlčky, ale když ostatní začínají odcházet na odpolední výuku, zvedáme se i my dva. Opouštím jidelnu a jsem si skoro úplně jistá, že Edward jde přímo za mnou.
„Co?" otočím se. Čekala bych, že ho alespoň překvapím, ale to se nestalo.
„Já svojí část dohody splnil," řekne a ukáže na nejmenší kapsu na mém batohu, ve kterém se skrývá krabička cigaret. Hlasitě si povzdechnu, abych mu dala na jevo, jak moc mě tím štve. Je ale také jasné, že teď už se tomu nevyhnu a tak vycházím z hlavních vchodových dveří školy na parkoviště a nechávám Edwarda sledovat, jak házím malou modrou krabičku do koše. Venku samozřejmě prší, takže jen, co dopadne mezi ostatní odpadky okamžitě se promáčí. Edward Cullen vypadá spokojeně.
„Děkuju," usměje se.
„No jasně,"

Vytáhnu z kapsy mobil a podívám se na čas. Na autobus budu muset čekat tak deset minut, to není nic hrozného. Lepší, než zase otravovat mamku. Když zvednu oči od obrazovky, vidím, jak na mě Edward opět civí svým nepopsatelně zvláštním pohledem.
„Co?"
„Nic,"
„Zíráš,"
Usměje se.
„Půjdu na bus," pronesu, zatímco zašmátrám v tašce po sluchátkách.
„Svezu tě, adresu už znám," nabídne se a já se na chvíli zamýšlím, protože mám chuť říct ano, jelikož sezení na zastávce v dešti se mi zrovna nezamlouvá, ale zároveň se bojím, že zase udělám nějakou blbost.
„Marie?" ozve se, když mlčím podezřele dlouho.
„Hm?" vrátím se zpět do reality. „Eh, jo jasně," řeknu, aniž bych o tom dále přemýšlela. Edward mě pak ještě chvilku pobaveně pozoruje.
Sedám si do jeho květinami ovoněného auta. Hned jak nastartuje, začíná hrát tichá hudba. Vyjíždí z parkoviště a bez jakékoliv mé pomoci jede k našemu domu.

„Jak je možný, že si to pamatuješ?" zeptám se, když už po několikáté správně odbočuje, aniž bych mu napověděla.
„Jezdil jsem tudy dřív než ses sem nastěhovala," vysvětlí, opět trochu pobaveně. Pak jedeme mlčky. Poslouchám slabé piáno a koukám na kapky, které se hromadí na okně auta.
„Já se dost vyznám v lidech," prolomí náhle hezké ticho. Nechápavě se k němu otočím a on pokračuje: „ale ty jsi," pokouší se najít to správné slovo.
„Divná," usměju se, ale on to zřejmě myslí vážně.
„Zkrátka, hodně bych ocenil, kdybys mi někdy opravdu odpovídala," řekne.
„Jak to myslíš?"
„Nechci tě nijak nutit, jen mám pocit, že mi nikdy neodpovídáš na otázky," vysvětluje a zjevně neví, jak se vyjádřit.
„To ty taky," podotknu a jeho výraz zkamení. „Proč tě to tak zajímá?"
Pokrčí rameny a předstírá, že dává pozor na cestu, ačkoli oba víme, že zvládne řídit i poslepu.
„Všichni jsou tak předvídatelní," řekne po chvíli ticha.
„A já nejsem?"
„Prostě nemám ponětí, co si myslíš," odpoví o něco tišeji.
„A u jiných máš?" snažím se pochopit. „Ponětí?"
Na okamžik se zdá, jakoby si rozmyslel celou naši konverzaci, ale i tak ji neukončuje.
„Často slyším i to, co bych nechtěl, ale u tebe... ticho,"
„Slyšíš?" vyhrknu. „Jakože slyšíš myšlenky?"
Najednou mu dojde, co vlastně řekl a zdá se, že toho lituje. Zase mezi námi chvilku panuje ticho a hudba, která během konverzace ustoupila do pozadí se teď zdá hlasitější.
„Slyšíš myšlenky všech, ale moje ne?" zeptám se znovu, pomaleji.
„Ano," odpovídá a příhodně přijíždí k mému domu, ale když zastavuje, zůstávám sedět.
„Nikdy?" ujišťuji se.
„Nikdy," přitaká. Díky bohu.
„Jestli tě to uklidní, moje myšlenky fakt slyšet nechceš," usměju se a on se najednou opět trochu uvolní.
„Když jsme u toho," začne, „mohla bys mi zkrátka říct...co si myslíš?"
„Říct, co si myslím?" zopakuju a on váhavě přikývne.
„Nevím, jestli něco takového dokážu," řeknu tišeji, „já skoro nikdy neříkám, co si myslím."
„Mohla bys to zkusit?"
Mlčím, zavírám oči a zhluboka vydechuji.
„Právě teď myslím, na to, jak je mi tohle nepříjemný," řeknu.
„Máme čas," usměje se. Čekala jsem skoro všechno, ale tohle ne a tak jen sedím a civím před sebe. Probere mě až cinknutí telefonu.
„Do háje," syknu, když si přečtu příchozí zprávu. Podívám se na Edwarda, který čeká s pozvednutým obočí na objasnění.
„Víš tohle by mohl být dobrý začátek," řekne a dále čeká.
„Od příjezdu jsem už dvakrát za sebou zrušila terapii, takže dneska na tom trvá," povzdechnu si. „Terapii?" zopakuje zmateně.
„Mhm," přikývnu a rychle odpovídám na příchozí zprávu.
„Chtěl jsi, ať jsem upřímná," pokrčím rameny, když si všimnu, že se snaží zpracovat má slova, „možná bys to taky měl zkusit," pousměju se a otevřu dveře auta.
„Tak zítra?" zeptám se a čekám na svojí pravidelnou dávku serotoninu, ale tentokrát mi ji nedopřeje.
„S Emmettem začínáme víkend dřív, takže se uvidíme až v pondělí," odpoví a já si nalhávám, že v jeho hlase taky slyším zklamání.
„Zkus přežít než se vrátím,"
„Budu se snažit,"