it's easy to get used to the rain

too much green

Jeden pokus, měla jsem jeden pokus a selhala jsem. A proto jsem teď tady, na tomhle až moc zeleném místě pod hustými davy mraků. Tisíce kilometrů od mého staré života, a stálo to vůbec za to?
„Jdi už spát, zítra musíme všichni vstávat," řekne mamka zpoza dveří mého nového pokoje. Byl výrazně menší než býval ten starý a barva na zdech není zrovna moje oblíbená, ale jinak je lepší než jsem čekala.

Přikývnu, aby odešla, ale v podstatě její prosbu ignoruji a pokračuju ve vybalování. Mám pocit, že krabice jsou plné cizích věcí, jako bych je nikdy dřív neviděla. Spoustu z nich vracím zpátky. Krabice s nadále nepotřebnými věcmi dávám ke dveřím, abych je hned ráno vyhodila. Z nějakého důvodu mě pohled na ně hnusí a děsí zároveň.

Hodiny běží a dům postupně usíná, každá místnost už ztichla, jen ta má ne. Sedím na své posteli před otevřeným oknem a zhluboka dýchám studený vlhký vzduch. Nějaké světélko uvnitř mě se rozzáří s nadějí, že to zvládnu, ale jakmile se rozhlédnu a spatřím tu nevzhlednou fialovou barvu na zdech, zase zhasíná. Budu si muset vymalovat.

****

Nejsem si úplně jistá, jak jsem se dostala do auta.
„Říkala jsem, abys šla spát brzo," zamumlá mamka, zatímco zahýbá k hlavní silnici.
„Nemohla jsem usnout,"
Nebo jsem spíše nechtěla.
Jedeme mlčky, obě jsme nervózní. Já z nové školy, ona z nového zaměstnání. Slabě prší, jak jinak.
„V kolik tě mám vyzvednout?" zeptá se, když zastavuje u chodníku kousek od Střední školy ve Forks. Prosila jsem ji, aby mě nevozila až k ní, pravděpodobně tu všichni budou mít svá vlastní auta a alespoň první den nechci vypadat jako někdo, koho musí rodiče vozit i v sedmnácti.
„Končím ve čtyři," řeknu a rozloučím se, ačkoli si tím nejsem úplně jistá, na svůj rozvrh jsem se podívala jen jednou a dál jsem ho už nestudovala, takže možná se během dne dozvím, že budu muset jet autobusem. Ten jeden pohled mi úplně stačil. Její auto mizí v dešti, přetahuji si přes hlavu kapuci a vydávám se vstříc své křížové výpravě.
Měla jsem pravdu, parkoviště před skupinkou několika cihlových budov bylo plné aut místních studentů. Skvělý.

Přichází první překážka, musím se někoho zeptat, kde najdu kancelář zástupkyně. Většina lidí se pohybuje ve skupinách a nebo po dvojicích. Neměla jsem odvahu nakráčet mezi čtyři lidi a zeptat, tak jsem si vyhlídla jednu slečnu mířící k hlavnímu vchodu. Doháním ji až ve vevnitř, takže prakticky nemusím nic říkat. Jakmile si totiž sundavám kapuci, dojde jí, že jsem tu nová. Na téhle škole se všichni navzájem znají, chodí sem oproti mé minulé tak polovina lidí, možná méně.
„Ty jsi ta nová, že jo?" zeptá se nadšeně, její hlas je nepřirozeně vysoký. Dívka byla zjevně natěšená, že bude mezi prvními, kteří budou moct roznést zvěsti o nové studentce. Její entusiasmus mizí, když hned jakmile se dozvídám, kde najdu kancelář zástupkyně odcházím jiným směrem.

Chodbami procházím stále oblečená v mokrém kabátu, protože skříňku jsem ještě nestihla obdržet. Cítím na sobě pohledy ostatních, ale snažím se to ignorovat. Chtěla bych být ten člověk, co zkrátka zvedne bradu a řekne si "jen se koukejte" ale taková já nejsem, a tak než abych jejich zvědavé pohledy oplácela, dívám se přímo na své nohy.
V kanceláři na mě čeká drobná tmavovlasá paní s výraznými brýlemi - líbí se mi. Okamžitě ví, proč jsem přišla a věnuje mi veliký úsměv. Jak už jsem řekla, malá škola.
„Drahoušku, ty musíš být Marie Swanová," řekne sladce a začne něco hledat v šuplíku. Ani nestihnu odpovědět a už mi podává mapku školy se seznamem učitelů a mých hodin, společně s klíčem ke skříňce.
„Kdybys cokoliv potřebovala, můžeš se za mnou stavit," ujišťuje mě.
„Děkuju moc," vypadne že mě nakonec. Takovou ochotu jsem nečekala.
Koukám na drobné číslo na klíči, 351. Pravděpodobně jsem dostala to nejvyšší. Tentokrát se trochu odhodlaněji vydávám hledat místo, kam bych konečně mohla odložit svůj kabát, je tu hrozné horko. Jediné, co jsem si přála, bylo dostat se bez problému ke svému cíli, ale to se mi samozřejmě nepovedlo.