Kde jsou děti?

Všechen čas světa

MONSTA X • HYEONGWON • CESTOVÁNÍ ČASEM • NÁVRAT DOMŮ

Dvacátého listopadu.

Tentokrát trefil měsíc. Dny pro něj stále představovaly záhadu, ale odchylka, kterou způsobovaly, byla zanedbatelná ve srovnání s docela jiným problémem.

Dva tisíce dva.

Ocitl se celých patnáct let před datem, do něhož se tak zoufale toužil vrátit; do dne, kdy poprvé stiskl spoušť.

Zvykl si vídat přírodu umírat v místech, kudy procházel. Barevné listí odnesl vítr a stromy zůstanou holé, dokud je nepřikryje první sníh.

Škoda, že už je pryč, přemítal při pohledu na drobné jizvičky v kůře stromů, odkud ještě donedávna vyrůstaly lístečky. Znal někoho, pro koho představovaly poklad. Ten kdosi se mu svěřil jedné pozdní noci; leželi vedle sebe, blízko, jejich těla se dotýkala na mnoho místech a oni se tomu nijak nesnažili zabránit.

Tehdy mu řekl, že nemá rád ono roční období. To zima mu dodává klid na duši a léto ztracenou dětskou radost; a to malé cosi mezi nimi postrádalo jakýkoliv hlubší význam.

Jedinou drobnou radostí v pochmurných dnech mu byla barevná smrt.

Mohl by počkat. Patnáct let není tolik, aby nevydržel. Dokázal by žít mimo civilizaci: stranit se lidí a světa kolem něj. Teď, když mu patřil všechen čas světa.

Patnáct let.

Pět tisíc čtyři sta devadesát tři dní, kdy se cokoliv může pokazit.

Půl miliardy okamžiků, kdy může nezvratně zpečetit svůj osud.

Rozepnul přezku masivních hodinek a sundal je ze zápěstí. Potřebuje se dostat blíž.

Obracel hodinky mezi prsty. Z nedostatku jiné smysluplné činnosti vryl do plíšku na zadní straně své iniciály. Písmena C.H.W. na něj teď pokukovala a on je hladil bříšky prstů v gestu téměř intimní známosti.

Otázkou bylo, jestli stále zná i muže, kterému patřila.

Odjakživa chtěl vědět víc. Teď si nepřál nic, než vzít své bláhové přání zpět. Viděl ty samé ulice na milion způsobů. S minulostí zacházel jako v rukavičkách a budoucnosti se děsil. Jakmile do ní vkročil, přestal existovat.

Když odešel, začínal listopad. Teď se měsíc chýlil ke konci.

Kolik dní uplynulo mezi tím?

Viděl toho tolik, až si nepamatoval, co je skutečné a co ne. Z prožitků se staly vzpomínky a ze vzpomínek představy, a i ty byly pouze tím, o čem doufal, že si přeje.

Složil ruce do klína a shlédl dolů; poznal, že se spletl. Listopad se vzepřel přicházející zimě v posledním marném odporu. Jediný žluto-červený list se přikutálel na dosah.

Zvedl ho a podržel proti slunci. Obyčejný.

I to, co mívali oni dva, svého času považovali za obyčejné.

Datum natisknuté na přední straně novin pohozených kousek od něj vyvolalo na jeho tváři smutné pousmání. Za patnáct let budou ležet přitisknutí k sobě a šeptat si důvěrná slůvka skrytí za závojem noci.

Skutečně tomu tak bude?

Zastrčil barevný lístek hluboko do útrob kapsy a zvedl se na nohy. S hodinkami stále v rukou nahmatal příslušný knoflík a zmáčkl ho.

Hranice současnosti se začaly rozplývat. Mísily se s nekonečnem dalších chvil, jako tolikrát předtím. Tehdy si umínil: nevzdá to.

Ne, dokud se jejich těla opět nesetkají v tom jediném okamžiku.

Dokud se nevrátí k němu.

Domů.