Kde jsou děti?

Ruce, dlaně, prsty, paže

TXT • KAI • SUBIN • NOČNÍ MŮRY

V tom snu se ho snažili roztrhat na kusy.

Už si ani nevzpomínal, co udělal špatně, že v nich vyvolal takový hněv. Jediné, co vnímal, byly jejich ruce. Malé i velké, studené, kluzké potem. Tahaly ho za vlasy, rvaly z něj oblečení, draly se mu pod kůži. Jejich přítomnost ho pálila na tvářích, na krku, na hrudi.

Kolena se mu podlamovala pod mrtvou vahou, ale nebylo mu dopřáno, aby se zhroutil k zemi. Bylo jich kolem něj tolik, že nemohl jinak, než zůstat stát a nechat sebou zmítat v jejich proudu.

Nehty mu trhaly žíly na cáry. Teplá krev prýštila z ran a opisovala křivky páteře, a následně se vsakovala se do lemu spodního prádla – posledního kousku oblečení, který mu po jejich útoku ještě zbyl.

Čísi dlaň ho popadla pod bradou a škubla s ním dozadu. Třásl se, když nevyhnutelně zaslechl praskání jednotlivých obratlů. Neměl ani čas si naplno uvědomit, co se mu děje. V tom samém okamžiku se jiný pár rukou tlačil na jeho žebra. Hrudní koš úpěl, jak se prohýbal pod nátlakem, na jaký nebylo křehké lidské tělo stavěno.

Lapaje po dechu se snažil vykroutit z jejich dosahu. Uniknout před jejich spáry, před nenávistí, s jakou ho cupují na kousíčky, dokud z něj nezbude nic, co by mohli roztrhat.

Palce mu tlačily oční důlky do lebky, drtily klouby v loktech a ramenou, a hladově se zakusovaly do masa, zatímco se mu plíce pomalu plnily krví.

Před očima se mu zatmělo. Ruce, dlaně, prsty, paže. Obklopovaly ho tak těsně, až se staly součástí jeho samého.

Kdesi za tou neproniknutelnou živou masou poprvé zahlédl jejich obličeje.

Pokusil se k nim vztáhnout ruce – jen aby zjistil, že nezbylo nic, čím by mohl tváře uchopit. Výkřik mu odumřel na opuchlých rtech.

Měkkou tkáň hrdla obalilo cosi horkého a lepkavého.

Nemohl dýchat.

Vystřelil z postele rychleji, než tělo omámené spánkem stihlo zareagovat. Vyzáblé nohy se zapletly do záhybů tenké peřiny a on ztratil balanc – jen tak tak před sebe stihl natáhnout ruce, aby se uchránil před pádem na obličej.

Náraz ho konečně vytrhl z nočních můr.

Podlaha vychlazená nočním vánkem, proudícím dovnitř pootevřeným oknem, ho studila do dlaní. Chlapec klečel na kolenou, zapřený všemi čtyřmi. Třas, který s ním zmítal, neměl nic společného se zimou.

Po tvářích se mu kutálely slzy. Zajíkal se jimi – odpornými, hlasitými, obrovskými slzami. Štípaly ho v očích a pálily v hrdle, a v klikatých potůčcích se spouštěly z nafouklých, ještě dětských tvářiček po krku dolů až k lemu pyžama.

Nádech.

Výdech.

„Kaii?"

Při zvuku toho hlasu mu přeběhl mráz po zádech.

Každý sval v jeho těle křičel, aby se dal na úprk. Aby utekl někam daleko: někam, kde se bude moct stulit do klubíčka a schovat se před světem. Někam, kde se na něho nebudou zlobit.

„Kaii?" zopakoval hyeong jemně. „Stalo se něco?"

Pomalu vzhlédl od roztřesených rukou a studené podlahy. Subinův obličej nad ním zářil do tmy jako měsíc za okny na noční obloze. Hyeong napůl ležel, napůl seděl na svém místě na spodní palandě u dveří. Lokty se opíral o matraci, deka mu sklouzla z ramen, a vlasy mu na jedné straně hlavy legračně trčely do strany.

Zarudlé oči se setkaly s ustaraným pohledem.

Tady, pod závojem noci, působil úplně jinak, než obličej v jeho snu.

„Jsi v pořádku?"

Naprázdno polkl – na zlomek vteřiny se opět ocitl mezi nimi, dusil se, nemohl dýchat – a hřbetem ruky si otřel slzy z tváří.

Nebylo to skutečné, opakoval si. Nic z toho nebylo skutečné.

„Můžu... můžu k tobě?" vypravil ze sebe tichým hláskem.

Subin beze slova přikývl a posunul se blíž ke zdi, aby mu uvolnil místo. S hlasitým popotahováním se postavil na vratké nohy a několika nesmělými krůčky překonal vzdálenost, která ho od postele dělila. Usadil se na okraj matrace a zaváhal.

Subinova ruka ho pohladila po zádech. Byl to jen letmý dotek, něžný a skýtající bezpečí, ale pocuchané nervy a pud sebezáchovy ho donutily ucuknout, a hyeong znejistěl.

„Zlé sny?" zeptal se.

Čerstvé slzy se mu nahrnuly do očí, tentokrát z čiré frustrace.

Dlaněmi si přikryl uši, ale když ho Subin, už na hranici s nastupující panikou, znovu oslovil, stejně ho slyšel jasně a zřetelně.

„Kaii?"

To nebyl on, připomněl si.

„Prosím." Teď už téměř žadonil. „Mluv se mnou."

Subin hyeong by mu nikdy neublížil. Jemu věří. S ním je v bezpečí.

Byl to jen sen. Jenom zlý sen.

Mlčky vytáhl bosé nohy nahoru za zbytkem těla, uložil se na polštář, který mu Subin přenechal, a přitulil se k němu blíž, tentokrát nechávaje staršího, aby ho palcem hladil po tváři.

„Už je to dobré, Kaii," konejšil ho. „Jsem tady s tebou."

Přitulil se k němu blíž, až se špičkou nosu dotýkal tenoučké kůže na krku. Teplo druhého těla ho vzalo do pevného, nikoliv však stísněného objetí, a Kai zavřel oči.

Po zbytek noci se mu nezdálo nic.