Kde jsou děti?

Z dětí zbydou jen kostry

ATEEZ • HONGJUNG • OHEŇ • HVĚZDY

I ve chvíli, kdy pozvedl sklenici a sedm párů očí se obrátilo k němu, Hongjung hořel. „Na naše první velké vítězství," prohlásil.

„Na zářnou budoucnost!" doplnil ho San.

„Na nás!" dokončil Yunho za cinkání skla.

Osm chlapců se usadilo na terase kolem kruhového stolu, který se prohýbal pod náporem dobrého jídla a alkoholu. Neodměňovali se za své úsilí často; nebylo za co – přece jen, práce, jako každá jiná – ale dnes byl vskutku výjimečný den. Tedy slavili a popíjeli a smáli se. Seděli tam, děti převlečené za dospělé, zatímco odpoledne líně mizelo za obzorem. Sluneční kotouč se dotkl země a obloha vzplála.

I oni hořeli.

Hořeli jako nejjasnější plamen. Oheň z nich dělal to, kým byli. Vášeň, cit, umění, existence... podstata. Jen oheň.

Jemu vděčili za vítězství nad svými druhy, a ano, i v nich sídlilo spalující teplo rozpínající se mezi žebry. Jedině tak mohli přežít.

Žár v srdcích je poháněl dál, nutil je běhat rychleji, skákat výš, dýchat a cítit, žít dokonce, po stále větších doušcích, dokud se jimi nezačali dusit. Pak museli odstoupit krok zpět – avšak pouze k dalšímu nádechu, mocnějšímu než jeho druhové.

Oheň je naplňoval, pro tuto chvíli.

Hořící obloha pohltila jejich tváře, sluneční paprsky zlatem podtrhly perfektní rysy v obličeji a rozlily se jim do těla. Na malý okamžik zářili stejně, jako jejich nitro.

Dnešek je vskutku speciální. Nestává se často, že člověk přijde o své sny.

Je načase chtít víc.

Obloha pohasla jako sfouknutá svíce: dokonce i mraky vířily jako kouř; zato oheň proudící v žilách každého z nich hořel dál. Alkohol posílil všudypřítomné teplo. Snění se změnilo v pohledy nezaostřené na nic konkrétního: a najednou byli hvězdami, hořeli a zářili a vedli osamělé poutníky napříč nocí.

„Jsou krásné."

Sledoval, kam směřuje pohled jeho druha. Přikývl, nepřítomně, neboť hlavou se mu honily dočista jiné myšlenky: krásné hvězdy jednou zaniknou. Spálí se na prach a sežehnou vše, na co dosáhnou a pak...

Pak zmizí.

Nezemřou; ani on nezemře. Je jako hvězdy.

Hoří.

„Co to děláme, Hongjungu?" ptal se Mingi, když zůstali jen oni dva, poloprázdná láhev vína a myšlenky; ty zakázané.

Ty upřímné.

Sahá si na dno každým dnem, pokaždé doufaje, že prsty nezavadí o hranice, a bude v tom pokračovat, nikdy se nezastaví. Nemůžete uhasit hvězdu.

Bude dýchat a skákat a běhat výš a dál, až jednou nebude, kam. A schůdky, ty, pro které se natahoval do hořícího nitra, ty, z nichž vystavěli své věže, nezbyde než trhat z něj samotného.

První kousek bude jeho. Slíbil to, ač mezi řádky, když se zavázal jít v čele.

Oni jsou požár.

On je oheň.

Každý úspěch, každý krok vpřed, vzhůru – vždy jedině výš – na svém vzestupu ukradne, ne, pohltí, část jejich podstaty.

Jediným douškem vyprázdnil Hongjung svou sklenici. „Nevím," řekl spíše sklu než příteli, oči beznadějně ztracené v nekonečnu černého plátna nad jejich hlavami.

Neděsila ho tma; to oheň, který ji zaháněl.

„Odpusť mi," žadonil dlouhé hodiny poté, když druhého chlapce uneslo víno a spánek, a jediného posluchače představovala noc.

Co to děláme, Hongjungu?

Co to děláme, Mingi?

„Co z nás zbyde?"

Znal odpověď. Dnes jsou jako oheň. Zítra budou hvězdami. A zůstanou jimi, ještě dlouho, a poběží dál a polezou výš a vystaví schody svým vlastním masem, než je jednoho po druhém tolik opěvovaný žár v hrudi udusí, a oheň v srdci zabije.

Z idolů zůstane žhavý prach;

z dětí zbydou jen kostry.