Kde jsou děti?

Nebezpečná hra

STRAY KIDS • SEUNGMIN • JEONGIN • NOVÝ ZAČÁTEK

Kapička potu mu vyrazila na čele. Setřel ji téměř hned, a přece příliš pozdě.

Neunikla mu.

Mladík sedící naproti němu sotva odrostl dětským rysům, prozrazovaly ho pouze drobné ďolíčky na tvářích, když pozvedl koutky rtů, jako právě teď. Jejich nevinnost ostře kontrastovala se zbytkem obličeje; matné světlo stékalo po bledé pokožce, prameny odbarvených vlasů mu padaly do očí temnějších než noc, a jeho úsměv, ten proklatý úsměv...

Všimnuv si Seungminova pohledu mírně zaklonil hlavu a špičkou jazyka škádlivě přejel přes hranu odhalených zubů. Nepatrný pohyb ve spojení s přítmím, do něhož byla místnost zahalena, stačil k tomu, aby se Seungminovi udělalo úzko.

„Jeongine," zkusil to. „Prosím..."

Jenomže blonďák neměl na žadonění náladu. Zaznělo dvojí lusknutí prstů a muž po jeho boku přichystal pokladnici. Pokynul jeho směrem v jednoznačném gestu.

„Zaplať," poručil hláskem jako med.

Zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu uvěřit, do jaké šlamastyky se to dostal. „Platil jsem," namítal slabě. „Platil jsem ti! Přísahám."

„Znovu," utnul ho Jeongin.

Naprázdno polkl. Sucho v krku mu znemožňovalo rozumně uvažovat.

„Mám nabídku," vyhrkl bez rozmyslu.

Z hrdla mu unikl štěkavý smích, z něhož Seungminovi přeběhl mráz po zádech. Rty se roztáhly v plnohodnotný úsměv, zatímco pomalu vrtěl hlavou ze strany na stranu.

„Nejsi v pozici, kdy bys mohl něco zkoušet," připomněl mu. Za řeči si pohrával s kusem papíru. Seungmin nebyl přes vzdálenost a neustálý pohyb s to přečíst, co je na kartičce natištěné, ale nepotřeboval to. Moc dobře věděl, co na ní stojí.

„No tak, Seungmine," protahoval, a náležitě si vychutnával každičké slovo. „Věděl jsi přece, do čeho jdeš."

Třetí muž, ten, v jehož rukou spočívalo veškeré bohatství a který jejich debatě dosud pouze přihlížel, se nahnul dopředu. „Půjčím ti," nabídl Seungminovi.

„Ne!" bránil se.

„Ne!" ozval se v tu samou chvíli druhý hlas.

Mladíkův nesouhlas, jen kratičké vypadnutí z role, stačilo, aby se mu vrátila část původní odvahy. „Ne?" opakoval po Jeonginovi.

„Tohle není tvoje záležitost, Chane," osopil se na muže blonďák. Vzápětí se obrátil zpět k Seungminovi. „Plýtváš mým časem."

„Jsi zrůda," zavrčel.

Urážka jej dočista minula. Odpověděl drobným pohybem prsty; gestem symbolizujícím peníze. „Čekám," ušklíbl se triumfálně.

„Já..."

„Ano?" protahoval s hranou nedočkavostí. Jako sup, blesklo mu hlavou. A jeho hodina právě nadešla.

„Nemám peníze," hlesl.

Na okamžik zavládlo místností hrobové ticho.

„Ha!" Jeongin vyskočil na nohy tak prudce, až židle, na níž seděl, s hlasitým prásknutím dopadla na podlahu. Opřel se o hranu stolu, naklonil se vpřed a ukazováček pravé ruky zabořil druhému chlapci do hrudi.

Neodvažoval se ani dýchat pod tíhou toho, co mělo přijít.

„Vyhrál jsem!" rozkřikl se Jeongin.

„Nebylo to fér!"

„Vyhrál jsem!"

Seungmin si založil ruce na prsou. „No a co," mračil se, ale to už mladší druh poskakoval po obvodu místnosti střídavě po pravé a po levé noze v jakémsi zvláštním vítězném tanci, a rozhazoval falešné peníze všude kolem sebe.

Chan po jeho pravici se zvedl z křesla a rozsvítil v místnosti velké světlo; Seungminovi se tak konečně naskytl pohled na hrací desku Dostihů a sázek, kde kousek před ním barevný žeton značil chlapcovy stáje, i na to, jakou horu financí u sebe Jeongin hromadil.

„Odvetu," požadoval okamžitě.

Jak předpokládal, mladší se na nabídku chytil. Jejich hyeong pouze cosi zasténal. Ale to už Jeongin třídil peníze a u toho vykřikoval: „Jsem pokladník!"

Chan se své role ochotně vzdal. Přenechal svým druhům přípravné práce a mezitím donesl ke stolku tři skleničky a láhev soju. Nalil sobě a Seungminovi, a po krátkém zaváhání rozlil trošku i do třetí skleničky, která putovala do rukou nejmladšího.

„Tak na štěstí ve hře," pronesl Jeongin přípitek.

„Na nové začátky," dodal Seungmin.

„Na doufám-že-brzké konce," zamumlal Chan. Jeho bručení se ztratilo pod zvukem cinkajícího skla.

Seungmin jako první chňapnul po kostce. Zhluboka se nadechl. Čistý štít. Startovní čára. Žádné hloupé chyby a už vůbec ne žádné zbytečné výdaje, umínil si. Tentokrát bude štěstí na jeho straně. Popadl kostku a hodil s ní. Se zatajeným dechem trojice chlapců sledovala, jak se malý objekt kutálí přes barevná políčka, až se zastavil na čísle pět.

Očima zalétl ke hrací desce a srdce mu spadlo až do kalhot.

„Veterinář," řekl Chan nahlas.

Seungmin nepohnul figurkou; jen nehnutě zíral před sebe. Kdyby pohled mohl zabíjet, po jeho společnících by na židlích tou dobou zbývala už jen doutnající hromádka.

„Já se na to můžu..." zamumlal.

Jeongin na druhé straně stolu se ani nenamáhal skrývat svou radost. Natažená ruka se vynořila Seungminovi před obličejem.

„Pět stovek," připomněl mu s úsměvem.