Kde jsou děti?

Wonjun

??? • ??? • DROBNÉ K-POP VÝZVY

Hlad. Pociťoval ho celým svým bytím. Kráčel s hlavou skloněnou, kroky chvátaly téměř vylidněnou ulicí. Zrak upřený ke špičkám bot. Jedna, druhá. Kladl nohy před sebe, rychlá chůze se přibližovala běhu. Dusil se.

Zima. Jednodílná, sterilně bílá kombinéza nebyla ušitá pro venkovní nošení. Bunda, kterou našel pohozenou mezi odpadky, mu zase byla krátká; nesahala ani po pas. Stěží ji zapnul do půlky hrudi.

A pak tu byli lidé. Dusili ho ještě dlouho poté, co nechal rušnou hlavní třídu za sebou. Hemžili se jeden přes druhého – malí, velcí, mladí, staří, muži i ženy. Nikdy jich na jednom místě neviděl tolik.

Kdesi pod tenkou látkou šplhala tepová frekvence k číslu, které si dovolil odhadnout na počet blížící se dvěma stům. To, co by pro běžného člověka představovalo blížící se konec, pro něj znamenalo pouhé rozrušení.

GY-403 toho o lidech věděl tak akorát, aby si uvědomoval, jak moc se od nich liší. Odlišné věci jsou nebezpečné, tvrdili jim. A co je nebezpečné, to musí zemřít.

I jeho srdce křičelo, že sem nepatří.

Zastavil. Ruce opřel o kolena, v předklonu zápasil o každý nádech. Těm několika málo lidem, kteří jej míjeli, nestál za víc než podrážděné zavrčení, když se jim ocitl v cestě. Nenechal se však ukolébat jejich lhostejností. Vždycky se dívají, volala varovná kontrolka v jeho hlavě.

Očima přejížděl ulici tam a zpátky. Šedé, hnědé a zelené odstíny se do sebe slévaly v mišmaš částečně skrytý za jemným závojem mlhy. Světla. Stejně jako lidí, i jich bylo příliš.

Zorničky se v reakci na stále se zvyšující počet záblesků stáhly v pouhou škvíru, přesně jako to udělaly oči zanedbaného, špinavého zvířete, které před časem vyrušil, když pátral po oblečení, které by ho mohlo zahřát, možná dokonce i skrýt. Tvor prskal a syčel, kožich na hřbetě zježený. Žluté duhovky zlověstně zablikaly šerem; přeměřovaly si druhý pár očí, téměř identický, než tvor s posledním zaprskáním seskočil z víka popelnice, prosmýkl se mu mezi nohama a zmizel.

Musí jít dál. Zůstat na jednom místě příliš dlouho – mohl jen domýšlet, co za následky by takové rozhodnutí přineslo. Nic dobrého by z toho nevzešlo. Představivost pracovala na plné obrátky. Její hrůzné výtvory jej udržovaly v pohybu dnem i nocí. Tma se stala jeho důvěrnou přítelkyní. Proklouzl skrz její četné záhyby, ovládl ji, přijal, splynul s ní... dokud mu ji světla velkoměsta neukradla.

Nedokázal utíkat věčně.

Rozhlížel se kolem dokola, pátraje po něčem, čím by na chvíli zaměstnal svou mysl. Cokoliv, jen když se nebude muset soustředit na davy, na zimu, na ten ukrutný hlad...

Zaujala ho barva, s jakou se dosud setkával pouze vzácně. Poprvé ji zahlédl vykukovat zpod nohavic dlouhých bílých kalhot jedné z výzkumnic, které se kolem nich motaly už odnepaměti.

Červená, ale světlejší. Jasnější. Barevnější.

Netušil, jak se barvě správně říká. To slovo patrně nepotřeboval znát. Měl dojem, že ji několikrát zahlédl koutkem oka, když utíkal. Teď si ji poprvé mohl prohlédnout zblízka.

Byly jí zbarveny vlasy jakéhosi člověka, chlapce v podobném věku jako on. Usmíval se z tabule chráněné sklem, jež stála na druhé straně ulice. GY-403 utíkal už několik dní; přesto si nevzpomínal, že by zahlédl člověka s červenými, světlými, jasnými a tolik barevnými vlasy. Vlastně spíš naopak; v jednolité záplavě černi potkával nanejvýš hnědé odstíny.

Mimoděk zabloudil prsty ke svým vlastním vlasům. Zacuchané a trčící všemi směry, úplně jako srst toho vyplašeného zvířete, černé jako uhel.

Vykročil vstříc obrazu zvláštního chlapce. Zprvu váhavě. Pak jej přemohla zvědavost. Kromě obličeje rozpoznal na plakátu i nápis. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec rozluštil, co se tam píše: Všechno nejlepší, Wonjune!

Wonjun. Tak se tedy chlapec jmenoval. Slýchával jména – skutečná jména – která se stavbou a zvukem podobala tomuto slovu. Tak si vědci a jejich učitelé říkali mezi sebou. Nenapadlo ho, že i jiní lidé mohou mít jména.

Vzkaz byl doplněn řadou čísel – 20020308. Bylo jich víc, než měl on sám, dokonce víc, než kdy napočítal u jiných svých druhů, ale na tom sotva záleželo.

Wonjun, chlapec s červenými, světlými, jasnými a barevnými vlasy, byl odlišný.

Všechno nejlepší, četl pořád dokola. Musejí ho mít opravdu rádi, přestože byl jiný, a tudíž nebezpečný, nežádoucí. Možná se mýlil. Možná svět přece jenom není tím nehostinným místem, o kterém jim lidé v pláštích vykládali tolik hrůzostrašných věcí.

Útroby mu pořád svíral hlad. Zostřené smysly představovaly v tomto novém světě hotová muka. Třásl se zimou i pomyšlením na zástupy lidí proudící po hlavní ulici jen několik desítek metrů od místa, kde se nacházel. Světla jej pálila do očí a z cizích pachů se mu zvedal žaludek.

Někde mezi nimi na něj čeká potrava. Bude ji muset najít, brzy, pokud nechce zemřít hladem.

Jednou bude mít taky jméno, umínil si.

Vrhl poslední pohled Wonjunovým směrem. Pak po vzoru svého nového zvířecího přítele zmizel mezi stíny.