delší verze - Deník Jocelyn Wenclové

3.

Šla jsem zrovna na záchod, když jsem slyšela někoho brečet, zaklepala jsem na dveře: ,,Jsi v pořádku?" řekla jsem co nejmilejším hlasem. ,,N-ne", otevřeli se pomalu dveře a v nich stála celá ubrečená holka v Nebelvírském hábitu. Znala jsem ji od vidění. ,,Ahoj, jak se jmenuješ?" zeptala jsem se opatrně dívky. ,,He-hermiona Grangerová" řekla už trochu klidněji. Chvíli jsem s ní mluvila a ptala se co se stalo. Bylo to kvůli Ronovi a Harrymu. Pomlouvali ji a ona to slyšela. Řekla jsem, že pitomé kluky nemá řešit, ať se baví jen s tím kdo ji za to stojí.

O Vánocích jsem zůstala nakonec v Bradavicích, přišel zamnou Freddie, že naši rodiče se rozhodli jet společně za Charliem, dlouho ho prý neviděli. Charlie je druhý nejstarší syn od Weasleyových, moc ho neznám, protože se brzo odstěhoval a když bydlel ještě s rodiči, tak se moc neukazoval, když jsem u nich zrovna byla. Moc žáků v Bradavicích nezůstalo, odjel i Draco, nechtěla jsem být sama na pokoji, ani v části, kde máme společenskou místnost, proto jsem se rozhodla, že chci být s Fredem a Georgem a i Ronem, pokud nebude někde s Potterem.

Když byl poslední společný oběd tento rok, začala přicházet pošta. Já nic nedostala, celkem jsem byla smutná, protože jsem se dozvěděla až přes Freda, že Vánoce poprvé nebudu slavit s rodinou, když jsem už přestala ztrácet naději, přišel zamnou Hagrid a podal mi polovelkou krabici: ,,Tohle ti posílají tvoji rodiče, Veselé Vánoce Jo" usmál se na mě a zase odešel. Na krabici byla velká zelená stuha a dopis. Rozbalila jsem ho a v něm se psalo, že se omlouvají, že letos nebudeme Vánoce slavit jako rodina, ale že mi to vynahradí. Na konci bylo: ,,Veselé Vánoce Joy, naše radost" usmála jsem se nad dopisem a pomalu otevírala krabici. Bylo tam malé bílé koťátko, nikdy jsem žádné zvíře neměla a vždycky jsem nějaké chtěla, začala jsem se usmívat od ucha k uchu, byla krásná. Draco se na ni nadšeně podíval a hladil ji. ,,Tu máš od rodičů? Jak ji pojmenuješ?" podíval se na mě s jiskřičkama v očích. ,,Ještě nevím. Napadá tě něco?", Draco se na chvíli zamyslel a pak vyslovil jméno ,,Co třeba Koralina". Vůbec netuším jak ho to napadlo, ale to jméno se mi líbí.

Byl večer a skoro všichni studenti už odjeli. Já si četla v knihovně a vůbec jsem se nedívala na čas. Když jsem se konečně na hodiny podívala bylo půl dvanácté v noci. Vzala jsem si lucerničku a vydala se z knihovny, spát jsem ještě nechtěla, tak jsem se jen tak potulovala po hradě. Narazila jsem na dveře, které jsem ještě neviděla. Za dveřmi byla velká místnost a nakonci bylo velké zrcadlo. Když jsem k němu přišla viděla jsem sebe jako střelec v famrfpálu. Věděla jsem, že to je zrcadlo z Erisedu a věděla jsem, že ukazuje největší touhy srdce. Je pravda, že bych moc chtěla být střelec, ale bála jsem se, že bych to nestíhala s učením, proto jsem do toho nešla. Třeba jednou...