XXXIV.

115 4 1
                                    

Na bledě zelené kachličce se udělala maličká prasklinka po tvrdé ráně mou pěstí, když jsem po několika minutách vychladla dost na to, abych si uvědomila, že jsem to já, kdo to královsky posral. 

Během toho, co třepu s rukou a syčím bolestí, si v duchu tak nelidsky nadávám a zároveň se ptám sama sebe, proč jsem tak strašně umíněná a nedokážu ocenit jeho starost? Gratuluju, Kristie. Uvědomuješ si vůbec, co všechno jsi mu tu řekla?

"Drahá sestro, jednoho dne na tebe pošlu vymýtače ďábla. Povídáš si tu sama se sebou a mě sprostě inoruješ," probere mě z mé duševní konverzace můj bratr, který se nemile mračí a v bojovném postoji si mě přeměřuje pohledem. Tak moment. Povídám si sama se sebou? 

Vztekle na něj zavrčím, protože si vážně myslím, že spolu žijeme už dost dlouho na to, aby věděl, kdy není dobrej nápad na mě mluvit. 

"Táhni, Time," odseknu, když po tom hrdelním zvuku nevysmahne, ba naopak ještě vytáhne obočí nahoru v němé výzvě. 

"Ne, dokud mi nevysvětlíš, proč jste tu po sobě tak řvali," postaví si hlavu moje dvojče, což by mě pochopitelně nemělo překvapovat. Takže se dívám do jeho krásných modrých očí lemovaných hustými tmavými řasami, díky čemuž se mi skoro zdá, že hledím na svůj odraz, protože barva duhovek, tvar očí i řasy máme snad úplně stejné, a říkám si, jak dlouho vydržím, než po něm vyjedu a řeknu mu úplně všechno. Nelíbí se mi představa, že mou hloupost a neústupnou paličatost bude hodnotit i někdo jiný. Zvlášť pak člověk, jehož povahové rysy se od těch mých až na pár malých výjimek neliší. 

Čím déle se na Tima dívám, tím silnější mám pocit, že slyším, co by mi tak rád řekl. Jestli jste se rozhádali kvůli totální kravině, docela určitě tě zabiju, Kristine. 

A klidně vsadím zbytek svého rozumu, že on pro změnu slyší mou odpověď na tuhle němou konverzaci. Trhni si třeba klíční kostí. Je ti do toho úplný kulový, tak mi dej pokoj.

Jakoby to tmavovlásek přede mnou vážně slyšel, ušklíbne se a povystrčí bradu. Takže mi chceš tvrdit, že to zvládneš sama racionálně vyřešit. Nepotřebuješ ani trošku poradit, ujasnit si, co budeš dělat.

Do háje s touhle dvojčecí telepatií, fakt že jo. Občas si tak říkám, že kdybych neměla dvojče, kdyby Tim byl prostě mladší a byl by třeba taky víc po tátovy, bylo by spoustu věcí jednodušších. Neměli by jsme tu potřebu svěřovat se jeden druhému a já bych si všechno v klídku a pohodě vyjasnila sama. Ano, ale on ti může poradit.

Nešťastně zaúpím, pevně zavřu oči a mezi prsty si promnu spánky. 

"Pohádali jsme se, kvůli tomu, že jsem hrozně tvrdohlavá. Přes tuhle debilní vlastnost jsem nedokázala vidět, že má o mě jenom starost, proto se tak choval. A já na něj kvůli tomu byla hnusná a neskutečně mě to štve a mrzí a on teď odjel do Londýna beze mě. A za všechno tohle může ta svině Victoria. Nebýt ní, nejel by sem. Nepohádali by jsme se," zmlknu, když ze mě během mých slov nejdřív úplně vymizí všechen vztek a následně mě jako facka udeří fakt, že Victoria dosáhla přesně toho, kvůli čemu mi poslala to video. Jsme na sebe naštvaní, rozdělení a z trucu bychom klidně mohli dělat kraviny. Co když...Ne, neví kde Ben bydlí a přece jsme se nerozešli, takže by Ben nic neudělal, takže- 

"Musím...pryč," vydechnu a vystřelím z koupelny. Respektive se pokusím vystřelit z koupelny, Tim mě totiž silně chytne za paži a otočí mě tak, abychom si viděli do tváří. A nejspíš je upřímně překapenej při tom výhledu, protože se netvářím vzdorovitě ani pobouřeně, že mě zdržuje. Jsem totiž vyděšená tou myšlenkou, která se mi ani za mák nelíbí a jejíž uskutečnění projde leda tak přes mou mrtvolu. 

Hra |Ben Hardy ff|Kde žijí příběhy. Začni objevovat