XIII.

189 12 9
                                    

Připadá mi jako věčnost, co jsem naposledy vydala kapitolu, za což se omlouvám 🙏🧡❤. Ne, že by psaní nešlo, to ne. Ono jde, ale děsně pomalu, byť mám hlavu plnou nápadů. Jenže mám prostě moc práce se sledováním hokejových záznamů z ms 😅🥰. Ale konec vykecávání. Užijte si to ❤🧡😊.

Znáte to, když něco uděláte a v ten moment vám to připadá strašně správný? Ale pak nad tím přemýšlíte zpětně a dojde vám, že větší kravinu jste udělat nemohli?

A tak se to stalo, že už pět minut stojím u botníku a zírám si na nohy. Jakoby mi snad mohli pomoct. Nebo spíš: kéž by mi mohli pomoct.

Protože vážně nechápu, kde jsem nechala rozum a možná rovnou celý mozek, když jsem přistoupila na Benovu večerní návštěvu. Samozřejmě mu ještě nemusím otevřít. Ale stejně všichni vím, že bych mu otevřela. Bože, já jsem takovej bezmozek.

Přitom prvotní plán (nebýt s ním dýl než je nutný) vycházel vážně dobře.

A pak musím být takovej idiot, že se opiji a za jedinou noc se z nás stanou skoro přátelé. Za jednu podělanou noc jsem shodila většinu těch obranných hradeb, které jsem proti němu stavěla nekonečných šest let, během kterých on bezpochyby vystřídal stovky holek.

Tudíž se ptám, proč?

Proč si moje srdce pořád myslí, že pro něj znamenám víc? Proč mě užírá zvědavost kvůli našemu rozchodu?

"Kristine? Co tady děláš?"

Div, že jsem nevyskočila až ke stropu.

Mamka se na mě tázavě dívá, zatímco si mokré ruce utírá do tepláků.

"Tim mě vystěhoval." Pokrčila jsem rameny.

"Jo, s tím se mi výjimečně svěřil." Zachichotala se. "Já se ptám, proč tady už minimálně pět minut zíráš na podlahu?" Mírně naklonila hlavu a já jsem trochu svěsila ramena. Místo odpovědi jsem se došourala k ní a omotala jí paže kolem krku. Obličej jsem po chvilce zabořila do jejích zrzavých vlasů, které pořád voní jako pomeranče. Vyvolává to spoustu vzpomínek na mé dětství. Škoda, že to tak rychle uteklo.

Hluboký povzdech, který se utopí v záplavě její hřívy, rozpohybuje Jennyiny ruce na mých zádech.

Konejšivě mě hladí a já si zase připadám jako ta holčička s tmavými vlásky, která se bála ducha ve skříni.

"Ach, pusinko. Chceš si o něčem promluvit?"

Zavrtěla jsem hlavou a vydala ze sebe zvuk vzdáleně připomínající "ne".

Ještě nějakou dobu jsem si vychutnávala tu chvíli, kdy nic nemusím. Nasávám maminčinu sladkou vůni a přeju si, tak moc si přeju, abych ještě byla dítě. Abych zase byla princezna, kterou ve mě s tátou viděli.

Nakonec se ale odtáhnu a krátce se podívám do modrých očí, které jsem po ní zdědila. Lesknou se mateřskou starostlivostí a díky tomu vím, že uvnitř přímo hoří zvědavostí.

Nicméně mlčí. A za to mám chuť ji znovu obejmout. Ale neudělám to, jenom si zase povzdechnu a projdu kolem ní do kuchyně, kde batohem mrsknu pod jednu z barových židlí, kterou hned na to obsadím. Na samotném barovém ostrůvku je totiž rozchystané jídlo. Nedokrájená zelenina a několik toustů se sýrem a šunkou.

Hra |Ben Hardy ff|Where stories live. Discover now