Hra |Ben Hardy ff|

XXXVI.

"Ahoj, Bene," nese se téměř ozvěnou tichý hlas Victorie Ownellové, jehož tón je na míle vzdálený od toho ječáku, kterým obvykle častuje mě. Jak milé.

Ještě mnohem slabší, chraplavý hlas jí odpoví, ale nevidím jeho obličej, protože si příliš dávám záležet na správném zavření dveří. Neslyším, co přesně jí odpověděl, protože mi v uších hučí a buble vlastní krev, kterou mi do těla jako zblázněné pumpuje srdce. Ovšem jasně a zřetelně se ke mě dostane Victoriina kousavá poznámka směřovaná jisto jistě k jeho potlučenému obličeji. "Bože, co ti to provedla?"

Vím, že tím myslí mě. Taky to vnímá tak, že za to můžu já. A za to se nenávidím zase o kus víc. Za to, že to i tahle zlá potvora musí vědět. Že musí vědět, že jsem to způsobila já, že na mě má další páku. Že se k němu teď nejspíš tiskne a háže na něj lítostivej kukuč.

"Kdo? Mluvíš o té paní co seděla za druhým volantem, a která teď kvůli mě leží na sále?" zachraptí zlomeným hlasem a mě docela určitě fyzicky bolí, že se z toho viní stejně jako já. Slyším v té jediné větě tolik bolesti a sebenenávisti, která sužuje zevnitř i mě.

Pomalu se otočím, abych tomu všemu konečně mohla čelit.

A málem se udusím vlastním dechem, když se před mýma očima naskytne ten pohled, to nemocniční lůžku, bílé povlečení, bílí noční stoleček a bílí obličej mého přítele. Teda více méně bílí. Je pokrytý spoustou šrámů, naběhlým monoklem pod okem, má roztržený ret i kůži na klíční kosti. A tomu všemu nasazují korunu smaragdově zelené oči, které na mě teď hledí s...úlevou? Zírá do mého obličeje, jakoby nemohl být šťastnější, že mě tu vidí, jakoby se mu tolik ulevilo a zároveň ho překvapilo, že jsem přišla. A mého ochromeného těla se zmocňuje pocit déjà vu. Vrací se mi vzpomínka, na den, kdy jsme se poprvé po šesti letech viděli (vážně už uplynuly skoro dva měsíce?). To ráno před domem jeho rodičů se na mě totiž díval přesně tak, jako dnes. Překvapenej, s úlevou vepsanou v každým kousku těla a určitým způsobem taky šťastnej. Až na to, že na konci června jsme byli v trochu jiné pozici, mě to dostává téměř stejně. Znovu mu ten pohled oplácím, opět se necítím jistě na vlastních nohách a nanovo mě to uvádí do hádavých myšlenek, jestli se mezi námi nic nezměnilo. Vlastně nebýt té tiché omluvy a slz v mých očích, je tahle neverbální konverzace o ničem a o všem stejná. Znamená to, že na mě není naštvanej? Že si nemyslí, že naboural kvůli mě?

Už už se chystám promluvit, omluvit se mu, sebejistě i když by to ve finále vyznělo jako obyčejná prosba, žádost o milost, když mě zarazí umělá královna zla a veškeré jedovatosti, kterou tenhle svět má. "Ne, brouku. Myslím Kristine. Jak tě mohla natolik rozrušit, že se tohle stalo?" mluví k němu jako k malému dítěti, které se cítí špatně za smutné kotě v pohádce. Dokonce ho i pohladí po blonďatých vlasech a já se sakra velkým potěšením sleduju, že nejsem jediná, kdo sebou při tom pohybu cukne. Ben to ještě trochu povýší, protože se na ni zamračí a trochu si poposedne. Obličej se mu při tom zkřiví bolestí, z čehož chytá bolestivé křeče zase moje srdce.

"Kris za nic nemůže, tak do ní nešij," odbyl ji stroze a znovu se zaměřil na mě. Tentokrát se na jeho rtech usadil i jemný úsměv, který má tu kouzelnou moc rozpouštět dámská srdce. Hledí do mých očí a já...se tak moc nesnáším za to, že nemá pravdu, že za to můžu. Jenže to nechci řešit před Victoriou, a tak mlčím a sklopím hlavu, aniž bych Benovi úsměv oplatila.

"Tak to mi vysvětli proč jsi naboural? Proč jsi jel za mnou?" dotírá naše protivná kolegyně víc a víc a mě každé její slovo drásá, jakoby mi tělem protahovala ostnatý drát.