No. 44: I asked, ...

765 86 15
                                    

Nad Londýnem se držely těžké, šedé mraky, ze kterých padaly kapky na povrch Země. Mlha se držela při zemi, nebylo pomalu skrze ni vidět. Chladno se zakusovalo do bledší pokožky lidí, červenaly jim z toho tváře. Londýnem se procházely lidé s deštníky nebo se utíkali schovat.

Louis s Harrym byli v pekárně, kde modrooký poslouchal klidný hlas svého přítele, jenž mu zpíval. Oba dva měli uvolněnější náladu, trochu unavenou, díky počasí. Už hned na začátku dne si řekli, že by se nejraději zachumlali do nějaké deky, s horkým kakaem, přitulení k sobě a dívali se na filmy.

I když o tom zelenooký netušil, tak v místnosti s nimi byla i Louisova matka, která se na ně usmívala. Louis ji díky Harrymu moc nevnímal, jelikož byl zcela pohlcen jeho zpěvem. I Johannah si Harryho zpěv užívala, i ji ten zpěv fascinoval.

It's enough to make kings and vagabonds. Believe the very best," zpíval už tišeji. Nakonec jeho hlas utichl a podíval se do očí Louise, jenž měl skelné oči. Nebesa neměla daleko, aby vypustila pár slaných kapiček. Líčka byla narůžovělá, rty pootevřené a oči zalité láskou, která každý den k vyššímu muži stoupala.

„Zpívá nádherně, že?" ozvala se Jay tiše, která nechtěla kazit atmosféru mezi Louisem a Harrym. Byla šťastná za to, že je šťastný Louis. Viděla na něm, že když je v přítomnosti zelenookého, že zcela zapomíná na to, že je ostatně mrtvý. Všímala si, že se mu z hlavy vypaří všechny starosti, že zapomíná na svět okolo.

„Yeah," vydechl omámeně. Ovšem omámení ho přešlo ve chvíli, když si všiml, jak se Harrymu na rtech vytvořil převelice šťastný úsměv, jak jeho tvář obklopila radost, úleva. Netušil, co se stalo, že se takto začal tvářit, ale měl v plánu to zjistit.

„Stalo se něco?" zeptal se nejistě Louis. Harry se zmateně zarazil, utřel si ruce do utěrky a přešel ke svému andílkovi, jenž jej úpěnlivě sledoval. Položil dlaně na jeho boky, dívajíc se do nebes, které byly mírně zarudlé. Avšak to mu nevadilo, jelikož se v nich na malou chvíli ztratil.

„Na co si odpovídal?" otázal se ho, zapomínaje na Louisovu otázku. Nižší naklonil hlavu na pravou stranu, jelikož moc nechápal, proč se ho na to ptá. Stočil pohled na svou matku, které po tvářích stékaly slzy, ale za to měla široký úsměv na rtech, jelikož věděla, o co jde.

„Na otázku, kterou mi položila mamka," odvětil mu zmateně. Sledoval, jak Harrymu povadl úsměv, jak radost z jeho těla vyprchává. Z plnějších rtů se ozval povzdech a jejich vlastník sklopil hlavu mezi ramena. Tak moc si přál, aby ta odpověď patřila jemu.

„Očividně jsme položili otázku ve stejnou chvíli," vydechl mírně zklamaně. Menší dlaň se ocitla na jeho zjizvené tváři, což pohled zvedl. Díval se do zmatených očí, přičemž jejich vlastník se snažil přijít na to, co se tady děje. Avšak čím déle Harry mluvil, tím více nechápal.

„Omlouvám se, že jsem ji nezaregistroval. Jen jsem byl tak moc uchvácen tvým zpěvem, že jsem nedokázal vnímat více věcí naráz," vysvětloval. Pohladil ho palcem po líčku, načež se na jeho dlani ocitla větší. Když se do něj Louis podíval, ucítil jeho nejistotu, strach, ale i to štěstí, lásku.

Dívali se sobě do očí, nevnímali svět. Připadali si, jako kdyby stáli někde ve tmě, ale stojí někde, kde jde jasně vidět. Dívali se do duhovek svého partnera a snažili se přijít na to, co ony duhovky skrývají, co všechno již viděly a poznaly. Věděli, že nepotřebují slova, když si lásku a mnoho dalšího mohou říkat takto.

„Ptal jsem se, zda si mě vezmeš," zašeptal Harry. Louisovo srdce se rozbušilo, že ho určitě slyšel i zelenooký. Dech se mu zasekl někde v průdušnici, slz se nahromadilo tolik, že přetekly přes okraj víček. Široký úsměv se zmocňoval jeho rtů a radost s jeho láskou se násobily, násobily, že netušil, co s tím vším má dělat.

„Víš o tom, že jsem stále mrtvý?" zeptal se ho, ale úsměv na rtech se mu držel. Modrooký zcela ignoroval vlastní matku, která se nadále usmívala, jelikož viděla vlastního syna, který se široce a zamilovaně usmívá, jak srdce plně odevzdal člověku, jenž ho přijal a stará se o něj. Sledovala vlastního syna, jenž je šťastný, zamilovaný.

„Vypadám na to, že mi to vadí? Pro mě je hlavní to, že tě mám u sebe, že jsi můj. Pro mě nejdůležitější to, že vidím, jak se usmíváš, jak se červenáš, jak krčíš nos pokaždé, když se směješ. Pro mě je hlavní, když tě sleduji, jak se mi ze spaní tiskneš k hrudi, jak šeptáš mé jméno. Je pro mě nejdůležitější, že vím a cítím, jak moc tě miluji a taky to, že vím, že je má láska opětována," říkal mu tiše. Nebesa se ještě více ponořila do slaných korálků, když Louis začal více plakat. Avšak plakal z dojetí, ze štěstí, ze silné lásky.

„Tak už mu odpověz," popostrčila ho se smíchem Johannah, která si stírala slzy z tváří. Byla snad šťastnější než on. Vždy si přála, aby byl její syn šťastný, někým milovaný. Přála si, aby našel někoho, kdo pro něj udělá první poslední, kdo se o něj bude starat, když mu bude nejhůře. Vůbec jí nevadilo, že je to muž. Pouze chtěla, aby si našel někoho, kdo pro něj bude vším.

„Ano!" vykřikl, když se vrhnul Harrymu do náruče, kde se štěstím ještě více rozvzlykal. Tělo se mu třáslo, ale z hrdla se mu ozýval hlasitý, šťastný smích. Po Harryho líčku skanula první horká perla a jeho rty ovládal úsměv, jenž mu trhal obličej napůl.

Silněji si natiskl Louisovo tělo na to své a se smíchem se s ním několikrát otočil kolem své osy. Slyšel, jak mu modrooký během smíchu do krku mumlá „ano", načež věděl, že on je ten nejšťastnější muž na planetě a možná i dál. Oběma bylo úplně jedno, co jim na tohle řekne Bůh, jelikož věděli, že jejich láska je natolik silná, aby Bohův hněv společně překovali.

„Teď mě polib, ty blázne," chichotal se Louis. Odtáhl se od jeho hrudi, aby se podíval do hadích duhovek, které byly zakryty láskou a štěstím. Avšak on na tom byl stejně. Jejich srdce šílela, dech byl zrychlený, úsměv jim trhal koutky rtů, hlava se jim ze všech těch emocí motala.

Vyšší se zasmál, ale jeho rozkaz splnil. Sehnul se k jeho tváří, u jeho rtů zašeptal ona dva kouzelná slůvka, než se vpil do Louisových rtů. Jejich těla byla na sebe natisknuta, že mezi sebou očividně vytvořili vakuum. Rty se proti sobě pohybovaly, jazyky se o sebe třely, přičemž oba dva ignorovali Louisovu matku, která s nadšením říkala dvěma nově příchozím andělům, co se tady právě stalo.

Všichni byli šťastní. Dokonce i Bůh, jenž měl úsměv na rtech a pozoroval, jak jsou muži do sebe hluboce zamilovaní a spolu nadmíru šťastní. Už dávno pochopil, že láska mezi stejným pohlavím není nic špatného. Jak se tak někdy díval, byla právě hlubší než u heterosexuálních párů a byl rád za to, že jeho syn byl natolik tvrdohlavý, že se svého, aktuálně již, snoubence nevzdal. A taktéž si byl jist, že jejich svatbě požehná. 

My fallen angel [Larry] ✔Where stories live. Discover now