No. 14: I burned it

1K 102 14
                                    

Dny se táhly, počasí se každou chvíli měnilo, ovšem rutina některých lidí byla pořád stejná. Tak stejně to bylo i u zelenookého. Avšak od doby, co se objevil Louis, jeho práce byla zábavnější. Bavil se s ním celé hodiny, smáli se spolu, pekli spolu, dělali různé blbosti, ale hlavní pro ně bylo, že se navzájem poznávali a vznikalo mezi nimi pouto. Jako kdyby Louis úplně zapomněl na to, že Bůh pro něj chystá nějaký trest.

„Louisi, počkej, nesmíš to takhle hníst," smál se Harry, když se snažil anděla naučit pracovat s těstem na croissanty. Zelenookému se taky zdálo, že do toho těsta plácá, jak kdyby dával na zadek malému dítěti, což ho nutilo se smát. 

„Nejsem vyučený pekař a ani jsem něco takového nedělal," zamručel poraženecky Louis. Hřbetem ruky si otřel orosené čelo, ale to si na něj spíše nanesl jen mouku. Anděl si toho sám nevšiml, ale když k němu přistoupil Harry, tak se mu jen zatajil dech a snažil se přinutit vlastní srdce, aby bilo tišeji.

„Eh, co to děláš?" zeptal se tiše, že se přes bití srdce pomalu ani neslyšel. Avšak Harry ho slyšel dobře, ale namísto slovní odpovědi jen natáhl ruku k jeho tváři, aby mouku mohl dát pryč z jemné pokožky.

Do Louisových tváří se vehnala krev, která jej nutila se červenat. Nebeskýma očima sledoval něžný úsměv na Harryho tváři, jenž mu odhaloval nádherné ďolíčky, díky kterým se andělovi podlamovala kolena. Když se najednou Harry podíval do Louisových očí, tak si oba dva najednou uvědomili, jak si jsou sobě blízko.

Dlaň zelenookého pohladila Louisovo líčko, ke kterému se přitiskl, ale očima nijak neuhýbal. Lehce pootevřel rty, ze kterých okamžitě vydechl vzduch. Snažil se nějak uklidnit, ale absolutně mu to nešlo. Spíše ho to nutilo, aby jeho srdce nabíralo abnormální rychlost, dech zadržoval už asi půl minuty.

Náhle se Louis podíval na Harryho rty a do hlavy se mu začaly dostávat myšlenky, jak měkké asi jsou, jak asi chutnají. Najednou se v něm rozproudila zvědavost a touha, která ho nutila to zjistit. Chtěl ten kousek mezi nimi zničit a políbit ho. Zjistit vše, na co se sám sebe tázal.

Díval se na rty, barvy malin, myšlenky mu běhaly hlavou, nevěděl, které se věnovat dříve. Realita se najednou stala pouhou šmouhou, jež nevěnoval žádnou pozornost. Jako kdyby se realita stala snem a sen se stal realitou. Cítil se, jako kdyby proplouval nebem na svých křídlech, užíval si volnost. Jenže teď tu volnost neměl, jelikož jej svazovaly provazy zvědavosti a pouta nevědomosti.

Úplně zapomněl na to, kde se nachází. Bylo mu zcela jedno, že sem může vejít Zayn, či přiletět jiný anděl a je vidět takhle spolu. Taky netušil, zda Harry myslí na to stejné, zda i on ho chce políbit. Netušil to a taky se docela bál, že by Harryho odpověď byla záporná.

Znenadání se od jeho tváře odrazil Harryho dech. S rozšířenýma očima se podíval do těch zelených, jenž se na něj dívaly jako na svatý obraz. Horký dech šimral Louisovu pokožku, jedna dlaň položena na jeho boku. Byl tak moc zaměstnaný svými myšlenkami, že si opravdu nevšiml, že se mladý muž tváří přiblížil k té jeho.

Zelené oči se ho němě ptaly, zda smí překonat tu malou vzdálenost mezi nimi a okusit rty svého společníka. A Louis na tuhle otázku přikývl, načež přivřel oči a vyčkával. Docela se divil, že své srdce nenašel někde na podlaze, či lince, kde by radostí tančilo třeba Macarenu. Ostatně by se tomu vážně nedivil.

Ucítil, jak se Harryho rty otřely o ty jeho. Sbíral odvahu na to, aby ho plně políbil. Uslyšel, jak se zhluboka nadechl, ale než ho stihl políbit, do kuchyně vešel Zayn, čímž se od sebe odtáhli a dělali, jakože nic. Jen nedokázali zakrýt červenání a v hlavě nedokázali odehnat myšlenky na to, že se málem políbili.

„Oh, um, omlouvám se," zakoktal se Zayn, „mám raději odejít?" ptal se, zcela ztrapněn tím, že je nachytal, pro ty dva, v choulostivé situaci. Louis i Harry jen záporně zakroutili hlavou a věnovali se svému. Anděl se vrátil k těstu a Harry přešel k troubě. 

„Budeme muset udělat nové. Tak nějak jsem to spálil," zamručel a na sporák položil plech, ze kterého šel dým. Byly tam spálené sušenky, jež oba nechali v zapomnění, když se Harry snažil naučit Louise hníst těsto a nakonec se málem odhodlali k polibku. A oba raději nechali tuhle chvíli aktuálně v pozadí, načež si říkali, že to vytahovat ani nebudou.

„Nevadí," hlesl Louis. Zayn se na tohle jen díval a snažil se dýchat potichu, aby ty dva nerušil. Cítil to napětí a trapnost ve vzduchu. Aktuálně litoval toho, že tam jen tak vtrhl, aniž by na sebe aspoň nějak upozornil nebo něco.

Odkašlal si, čímž na sebe přitáhl pozornost obou. Všiml si, že oběma stále hoří tváře, jen nevěděl, zda trapností nebo tím, že nebyli daleko od políbení. Díky tomu uvědomění si snědý muž začal nadávat, protože by to znamenalo další krok k tomu, že by měl zelenooký muž aspoň nějaký vztah a nebyl pořád sám.

„Jak to, že nejsi ve škole?" zeptal se Zayn Louise. Ostatně si Zayn myslí, že je to jen student, jenž je u nich na brigádě. Louis a Harry doufali, že si nevzpomene na náhrobek, když byli na hřbitově za Jackem. A jak následně zjistili, nevzpomněl si.

„Odpadlo nám hodně hodin, tak jsem poprosil mamku, aby mě omluvila na celý den," vymluvil se. Cítil, jak se mu uklidněné srdce zase rychleji rozbušilo nad tím, jak vzpomínal na svou drahou matku. Chtěl, přál si, aby za ní mohl přijít, obejmout ji a říct, že je vše v pořádku. Jenže to nemohl.

Všiml si, že se Zayn nadechuje k další větě, možná otázce, ale zastavil ho slovy, že musí na vzduch. Urychleně vyběhl zadním vchodem ven, rozhlédl se okolo, a když si byl jistý, že nikdo okolo není, zneviditelnil se, sjel podél zdi, objal se křídly a nechal kousavou bolest, aby jej zcela pohltila. Taky nechal myšlenky, aby mu zatemnily mysl a připomínaly mu radostné chvilky s jeho nejdražší rodinou.

„Nemůžeš mě oživit, všem nějak vymazat vzpomínky na mou smrt a vše okolo, abych byl konečně šťasten tak, jak Heaven slibuje!?" zakřičel Louis zoufale směrem k nebesům. Nechal jeden slaný korálek, aby mu pohladil pokožku líčka, načež se z jeho hrdla ozval osamocený vzlyk. Chtěl vše vrátit, ale taky by toho litoval, jelikož nechtěl Harryho ztratit.

Dveře se najednou rozlétly a v nich stál Harry, jenž měl obavy vepsané ve tváři. Rozhlížel se po okolí a strach v něm jen stoupal, když ho nemohl najít. Zběsile těkal po okolí, hrudník se mu rychle zvedal, načež jeho srdce šílelo.

„Louisi, jsi tady? Prosím, že ano?" ptal se, i když si nebyl jist, zda odpověď dostane, ale on tak nějak doufal, že se ozve. Teď litoval toho, že ho nezastavil, kdy kolem něj proběhl pryč. Měl ho zastavit, obejmout a zašeptat mu, že je tam s ním. Jenže on to neudělal a teď si to vyčítal.

„Prosím," zašeptal. Louis to pouze se zatajeným dechem sledoval. Netušil, že by z něčeho takového mohl být Harry špatný. Jsou jen přáteli, kvůli něčemu takovému by neměl tak moc šílet. I když po tom, co se tam stalo, tak byl jejich vztahem dosti zmaten. Navíc si byl sám jist, už od dob jeho chránění, že Harry pro něj není jen svěřenec, později kamarád.

„Jsem přímo tady," zamumlal pomalu nesrozumitelně hned po tom, co se zase zviditelnil. Křídla nadále nechával, aby objímala jeho tělo. Pohled sklopil na chodník, tudíž netušil, že se na něj Harry bez váhání podíval. Nedokázal ani hlavu zvednout a už se nacházel v pevném objetí. Hlavu si zabořil do jeho krku, pažemi objal zelenoočkův trup, načež si užíval objetí.

„Jsem tady s tebou, Louisi. Nejsi na tu bolest sám. Nemusíš ji nést jen na svých ramenech. Klidně se mi vždy můžeš vyzpovídat," konejšil ho. Popelem zamazaná křídla objala i jeho, načež jim bylo jedno, že díky tomu bude špinavý. Užíval si, že se něco takového děje. Přeci jen, kdy se mu naskytne možnost, že by ve svém objetí držel křehkého, zlomeného andílka?

„Moc děkuji, Hazza," vydechl s opravdovým vděkem. Začervenal se, když vyslovil takovouhle přezdívku, ale dotyčný se nad tím jen zaculil a nadále si na své tělo tiskl malé tělo anděla, kterému hořely tváře trapností, ale v jeho nitru se rozprostíral klid, jenž zaháněl bolest a temnotu pryč.

My fallen angel [Larry] ✔Where stories live. Discover now