Na Marsu je taky život

5.

Sobotní dopoledne stálo za nic. Bylo to hlavně tím, že rodiče měli celý den volno, a i když nebývám ráda v našem domě sama, dnes bych to uvítala. Celá kuchyně u snídaně byla plná mámy. Mluvila opět o svojí práci. Kvůli nově připravované podzimní kolekci nestíhají včas focení a modní přehlídku, která se má konat příští týden. A tak dále, a tak dále. Vážně jsem se snažila jí věnovat pozornost a tvářit se, že mě to všechno nesmírně zajímá, jenže nezajímalo. Táta, jak bylo jeho zvykem, jen němě přikyvoval na to, co říkala, a párkrát i zvedl oči od rozečtených novin.

Záře Slunce se pak pro mě stala tak nesnesitelná, že jsem vstala od stolu a pomalu jsem opouštěla kuchyň. Máma se tak obrátila na otce a ten byl tak nucen noviny zcela odložit a věnovat jí plnou pozornost, přesně tak, jak to Slunce od svého měsíce vždycky vyžadovalo.

„...odpoledne bychom tam mohli zajít, co říkáš, zlato?" promluvila na mě, než jsem stačila odejít. Nedokázala jsem si vybavit, o čem mluvila, naštěstí jsem ani nestačila odpovědět, protože táta řekl: „Lano, dneska máme jít přece na oslavu křtin k tvému bratrovi."

Matka se zamračila a promnula si spánky.

„Kit už má dítě?" nadšeně jsem se zeptala, ale moje nadšení nikdo nesdílel. Nevídali jsme se často, sotva jsem si dokázala vzpomenou, kdy jsem strýčka Kita viděla naposledy. Asi to bylo v den, kdy nám oznámil, že jeho přítelkyně Anna je těhotná, a matka předstírala, že tu novinku hrozně ráda slyší.

,,Bože, máš pravdu, úplně jsem na to zapomněla. Proč jsi jim nemohl říct, že už něco máme?" osočila se na otce.

,,Nemůžu za to! Když mi to volal, nevěděl jsem, co na to říct. Myslel jsem, že bys tam chtěla jít," řekl lehce dotčeně táta a matka se na něj zlostně podívala.

,,Tak tys myslel...No nic, Rito dneska si už nic neplánuj, ano? Na chvíli se tam stavíme, aby neřekli."

Nikdy jsem tak úplně nepochopila, proč se matka se svým bratrem nemusela. Kit jí nikdy nic neudělal, aspoň co jsem věděla, ale jakmile o něm před ní někdo začal, vždycky svraštila obočí a nechtěla ten rozhovor dlouho poslouchat. Jedním z důvodů, co jsem si aspoň domýšlela, bylo to, že jím matka prostě opovrhovala, protože žil v zapadlejší části města a vlastnil malou restauraci, což máma nevnímala jako úctyhodné povolání.

****

Oslava křtin se odehrávala v Kitově restauraci v jižní části města. Nikdy předtím jsem tady nebyla. Matka celou cestou trousila poznámky o tom, že ji tady nikdo nesmí vidět, a že je všude špína, ačkoliv to vůbec nebyla pravda.

Jen jsme vešli dovnitř, hned se k nám přihrnul Kit a vítal nás s velkým úsměvem na tváři. ,,Jen pojďte dál. Už tu všichni jsou. Ukaž Lano, dej mi kabát," řekl matce a ona mu ho neochotně podala. Pak se podíval na mě a hvízdnul. ,,Páni, Rito, z tebe vyrostla ale krásná ženská. Posaďte se, já vám donesu něco k pití," pokračoval a pak se rychle přesunul jinam.

Sedli jsme si ke kraji stolu, matka tak, aby byla mezi námi a asi si tak přišla bezpečněji kolem všech těch lidí, které nikdo z nás neznal. Šlo o přátelé Kita a Anny a o její rodinu. Všichni se spolu přátelsky bavili a i my jsme se do konverzací přidali, aby se neřeklo, jak pronesla matka.

Restaurace nebyla velká. Působila uzavřeným, ale přívětivým dojmem. Dřevěné stoly, na stěnách různé obrazy, pár usychajících květin, starý jukebox v rohu. A pak taky bar táhnoucí se po pravé straně restaurace a za ním vchod do kuchyně. Nijak zvláštní restaurace to nebyla, ale to bylo podle mě dobře. Seděli jsme u třech sražených stolů a já se dívala po všech těch lidech se spokojenými výrazy.