Na Marsu je taky život

23.

Seděla jsem u kuchyňského pultu a dojídala salát, ale nedokázala jsem setřít úsměv z tváře. Popravdě jsem se snad od doby, co mě Ted odvezl domů, nepřestala usmívat a to bylo předevčírem. A když mi dneska napsal, že se u mě k večeru staví, protože mi potřebuje něco říct, bylo to ještě horší. Když jsem ale nad vším začala víc přemýšlet, zmocnil se mě zvláštní pocit nejistoty. Proč musí přijít osobně, aby mi něco řekl? Musí jít přece o něco vážného, ne? Rozmyslel si to? Přijde mi říct, že ten večer u něj byla chyba?

Byla jsem tak zabraná do svých vlastních myšlenek, že jsem ani nepostřehla, že do kuchyně vešla máma. Pořádně jsme spolu od naší hádky nemluvily. Neměla jsem energii jí něco vyčítat. Věděla, že mi Kit dal padáka, ale nemluvila o tom a já se o tom taky nechtěla zmiňovat.

Před chvílí se vrátila z práce. Prosvětlené vlasy měla kulmou natočené. Ještě se nepřevlékla, a tak na sobě měla šedé pouzdrové šaty. Šedá barva nesluší každému, to byla jedna z máminých pouček, které mi často vtloukala do hlavy, ale jí ta barva sedla. Na ní nevypada nevýrazně. Skoro nic na matce vlastně nevypadalo nevýrazně.

,,Potřebuješ něco?" zeptala se mě, když zachytila můj zkoumavý pohled. Dívala se na mě přísně jako skoro pořád poslední dobou.

Ani nevím, co jsem jí chtěla říct, jen jsem věděla, že nechci, abychom se neustále hádaly, jenže jsem fakt netušila, jak toho docílit. Otevřela jsem pusu, ale potom jí zase zavřela a jen zakroutila hlavou.

Pak se ozvalo zazvonění. Předběhla jsem matku, která už vyšla směrem ke dveřím. Věděla jsem, že to bude Ted, přesto, když jsem ho opravdu viděla, usmála jsem se ještě víc.

Ted měl jednu ruku zastrčenou v kapse svých potrhaných riflí. Podpaží svíral krabici. Celý jeho postoj říkal, že mu všichni můžou vlézt na záda a modřiny hojící se na jeho obličeji tenhle dojem jen podtrhovaly.

,,Jak se vede?" kývl na mě hlavou a snažil se udržet si tu svou neohroženou pózu, ale já moc dobře viděla, jak mu koutku úst cukají v úsměv. To mě alespoň částečně dodalo naději, že se se mnou nepřišel rozejít, nebo mi jednoduše dát sbohem.

,,Co to s sebou táhneš?" ukázala jsem na krabici. Ted mě zarazil rukou.

,,Neboj, na to taky dojde, ale nejdřív to podstatný. Jistě si pamatuješ svůj první punkovej koncert, že jo?"

Přikývla jsem a trochu přimhouřila oči. Snažila jsem se pochopit, o co Tedovi jde. Bylo vidět, že jsem ho potěšila, když jsem přistoupila na jeho hru, a tak se na mě zazubil. ,,A asi si taky pamatuješ, že jedna nejmenovaná kapela při té příležitosti dala šéfovi klubu svoje cédéčko, aby–"

,,Chceš říct, že vás vzali a budete tam mít koncert?" zvolala jsem udiveně.

Ted si povzdechl. ,,Rito! Chtěl jsem to říct já... můžeš teď dělat jako že nevíš o co jde, jo?"

Protočila jsem oči. ,,Promiň, tak co jsi mi přišel říct?"

Zajiskřily mu oči. ,,Budeme tam mít koncert... ale má to háček, Benny, co tam tomu šéfuje, vzal i ty idioty z Navzdory, pamatuješ si toho blbce Walta, viď? No takže to bude takovej boj o čest a o to, kdo tam pak dostane celovečerák," vysypal ze sebe a já věděla, že je z toho mnohem víc nadšený, než dává najevo.

,,To je fakt skvělý, Tede! Určitě to vyhrajete."

,,Jo, jinej výsledek ani nepřipadá v úvahu," řekl Ted o poznání vážnějším tónem. Na moment se zadíval někam do prázdna. Měkké zapadající slunce se mu odráželo od jeho černých vlasů. Tušila jsem, že nás matka pozoruje z okna v jídelně, a bylo mi to jedno.

Teddy přišel k sobě. ,,To byla jedna věc, co jsem ti chtěl a teď tohle," podal mi krabici. ,,Něco pro tebe mám."

Překvapeně jsem se na něj podívala a krabici trochu nejistě sevřela, byla docela těžká.

,,No tak, dělej, otevři to," pobídl mě nedočkavě a já to udělala.

Krabici jsem odložila na zem a vyndala z ní...boty. Ted mi dal boty! Podobaly se těm, co nosil on. Vysoké kanady na šněrování z pevné kůže, která byla narozdíl od Tedových černých, lehce do červena.

,,Než cokoliv řekneš. Kupovala si je Maya, ale byly jí malý, tak mě napadlo, že by mohly být tobě. Navíc...nezlob se, ale všiml jsem si, že ani žádný pořádný boty nemáš..."

Podívala jsem se na svoje nohy. Měla jsem obyčejné baleríny, ale jo, žádné pořádně boty, jak Ted řekl, jsem neměla. Nespočet párů lodiček, polobotek, balerín a snad jedny tenisky. To na Tedovi poměry rozhodně nebyly ,,pořádný" boty. Pobavilo mě, že se vůbec ničím takovým zabýval.

,,Tyjo já–"

,,Jestli se ti nelíbí, tak je Maye vrátim, ale jsou praktický a když si je vyšlápneš neskutečně pohodlný. A pak...do poga jsou naprosto ideální."

,,Jsou fakt super, děkuju," říkala jsem, když jsem si sedala na schody, abych si je mohla vyzkoušet. ,,Kolik jsem dlužná?" Nemohla jsem si je přece vzít zadarmo jako jsem ostatně byla zvyklá si brát všechno.

Ted, který stál nade mnou mávl rukou. ,,Nechtěj mě urazit."

,,Tede–"

,,Ne, je to spíš taková pojistka, že tě pak na tu válku kapel dostanu. Když budeš mít boty, už budeš muset jít." Mrknul na mě a jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem zakroutila hlavou.

,,Tak co? Sedí ti?"

Akorát jsem se prala s tkaničkami. Boty neměly žádný postranní zip, který by nazouvání ulehčil.

,,Počkej, já ti pomůžu," řekl Ted. Sehnul se a tkaničky vzal do svých rukou. ,,Musíš je vždycky pořádně utáhnout, ať ti drží kotník na místě, jo?"

Já mu ale na to nic neřekla. Usmívala jsem se v duchu i ve skutečnosti nad tím, že mi Ted zavazuje boty, jako bych byla malá holka.

Když skončil, pomohl mi vstát. Na mých nohách vypadaly takovéhle boty zvláštně a přitom se mi to líbilo. Udělala jsem pár kroků. Kanady mě táhly k zemi, ale na jejich váhu jsem si za chvíli zvykla.

,,Fakt děkuju! řekla jsem a letmě ho políbila na tvář. Mimoděk jsem si přitom všimla, jak se za okny pohnula záclona.

Bylo vidět, že jsem ho tím na moment překvapila, ale tím, že se pak usmál, mi došlo, že jsme oba asi potřebovali určité potvrzení toho, co se mezi námi předevčírem stalo a vlastně i děje.

,,Nepůjdeme se projít? Abys je vyzkoušela v terénu?"

Souhlasně jsem přikývla.

*

Nešli jsme nikam daleko. Jen jsme se procházeli pár bloků od našeho domu.

Dva páry těžkých bot dupající na chodníku.

Dvě hvězdy, které padají společně.

Ted mě celou dobu bavil jeho různými příhodami a já věděla, že bych ho vydržela poslouchat celou věčnost. To jeho chaotické vyprávění, kdy skákal z události na událost, jeho zběsilá gestikulace rukama a jeho jiskřící oči.

Boty mě už začínaly tlačit a bylo mi jasné, že budu mít puchýře, ale na něco takového jsem byla zvyklá. Podpatky byly mnohem horší.

,,To vypadá na velkej mejdan," kývnul Ted hlavou směrem k baráku, který jsme akorát míjeli. Vypadal jako všechny ostatní. Patrový dům z červených cihel a bílými okny, jimiž teď problikávala barevná světla a hudbu bylo slyšet i z takové vzdálenosti. Byl to dům Joshe Lukase, kdysi jsem se s ním bavila. Chodil na stejnou školu jako já.

Dívala jsem se na ten dům déle, než jsem plánovala a Ted si můj pohled vyložil špatně.

,,Chceš tam zajít?"

Nejprve jsem téměř okamžitě chtěla vykřiknout, že ne, ale pak jsem se podívala na Teda, a věděla, že tam bude po celou dobu se mnou a řekla jsem: ,,Jo, proč ne."