Na Marsu je taky život

3.

Jídelna, tak jako i zbytek domu, byla moderně zařízená. Nevypadal jako domov, spíš jako když jdete do obchodu s nábytkem a tam je všechno tak nastrčené, aby to vypadalo hezky, ale přitom je to umělé a neosobní. Takový přesně byl náš dům.

Táta, který seděl naproti mně, si četl noviny a pil kávu.

„Kde je máma?" Pokusila jsem se začít konverzaci. Nestihl mi odpovědět, protože se po schodech ozval zvuk podpatků a v jídelně se objevila moje matka, která si ještě dopínala náušnice.

Spousta lidí by o ní řekla, že je krásná. Musela to být pravda. Jestli si na něčem zakládala, pak to byla právě vizáž. Řekla bych, že to má co dělat s její prací, neboť jako šéfka modelingové agentury se přece o sebe starat musí. Problém byl, že tím byla doslova posedlá. Nestačilo, že pro ní pracoval táta jako její – ani přesně nevím co pro ni dělal – ale dost vytrvale se snažila do toho uvrtat taky mě. Naštěstí neúspěšně.

„To snad nemyslíš vážně!" zhrozila se matka. Její vyčítavý tón, při kterém jí hlas vyskočil o oktávu výš, se rozezněl jídelnou a i tátu to donutilo zvednou oči od novin.

„Co?" Svraštila jsem obočí.

Matka, ve svém perfektně padnoucím kostýmku, došla až ke mně a zatahala mě za svetr.

„Zlato, kolikrát jsem ti říkala, že oranžová není tvoje barva a co ten střih? Vůbec ti nesedí." Zakroutila hlavou a mezi obočím se ji utvořila vráska. Dala by nevím co za to, aby se jí zbavila. „Až dosnídáš, dojdeš se převléknout, ano?"

„Mami!"

Mojí matku bych podle své analogie přirovnala ke Slunci. Určitě by z toho byla nadšená, kdybych jí to řekla. Slunce je středobod naší galaxie, všechno se točí kolem něj, to by se jí líbilo. Kdybych jí ale řekla, že je Sluncem i proto, že všechno dokáže sežehnout a kvůli svému žáru je nepřístupná, její nadšení by opadlo. Tátou jsem se nijak nezabývala. Bude nejspíš jen obyčejný měsíc nebo malá planetka, která do zblbnutí krouží kolem Slunce, které si ho stejně nikdy pořádně nevšimne.

„Žádný mami, vůbec v tom svetru nejsi vidět. Zkus červenou, teď jde do módy." Mrkla na mě a já měla co dělat, abych neprotočila oči.

Takhle koneckonců vypadalo skoro každé ráno. Máminy módní rady o tom, co bych měla nosit, tátovo nepřítomné mlčení a přikyvování, kdykoliv se na něj matka obrátila a moje pokusy se jí vzepřít, které pokaždé selhaly.

Po snídani jsem vyrazila do školy. Oprava: jela jsem do školy vlastním autem, které jsem dostala k šestnáctinám. Matka říkala, že přece nebudu jezdit autobusem jako socka, protože ona sama to nesnášela. Nehádala jsem se s ní, nikdy to nemělo cenu, a tak jsem místo toho každý den trávila za volantem, což mě nehorázně stresovalo, protože jsem řízení nesnášela.

Chodila jsem na střední školu sv. Vavřince. Dřív, už je to fakt hodně dávno, to bývala křesťanská škola, ale z toho, co se z ní stalo teď, by asi všichni svatí brečeli. Není to státní škola, ale není to ani vyloženě soukromá škola. Žádný rozdíl v tom stejně není, ať tak nebo tak, všechny střední jsou děsné.

Drobný vesmírný fakt: denně vznikne 275 milionů nových hvězd. Každý školní den se prohodí zhruba tolik slov, a to je skutečně hodně. Proto, když procházím chodbou jako zrovna teď, snažím se jen marně ignorovat neutichající šum všudypřítomné konverzace.

Vydechla jsem si až u svojí skříňky. Na vnitřní straně jsem měla zrcátko, ve kterém jsem si kontrolovala makeup, společně s nálepkou žluté hvězdičky, na které byl nápis You're my lucky star. Pár učebnic se mi válelo po dně společně s knihou francouzské poezie, kterou jsem si ze školní knihovny půjčila už v prváku, ale do teď jsem ji nebyla s to vrátit, protože jsem na to vždycky zapomněla a pak už pro změnu byl třeťák a nikdo se po ní ani tak nesháněl. Nejhorší na tom je, že jsem ji ani nepřečetla. Asi ji tady nechám jako dědictví pro někoho, kdo po mně dostane skříňku.

„Ahoj Rito," slyšela jsem za sebou. Otočila jsem se a k mému překvapení přede mnou stál Bryce.

„Čau," pozdravila jsem ho naprosto nenuceně a jakékoliv myšlenky na včerejší noc jsem zamkla ve své mysli. V jeho šedých očích se zračil zmatek, protože jsem se na něj usmívala, a to on nečekal.

„Mohli bychom si promluvit...však víš o včerejšku." Přiblížil se ke mně a já si díky tomu všimla, že na druhé straně chodby stojí Ally s Jessicou a nenápadně nás pozorují. Mrzelo mě, co se včera stalo, i když ne tak jak by mělo, ale nemohla jsem dovolit, aby se to opakovalo.

Pohlédla jsem Brycovi do skoro dospělého obličeje a tváře už mě začínaly bolet od toho, jak jsem se nepřestávala usmívat.

„V pohodě, Bryci, netrap se tím," řekla jsem klidně. On se na mě nechápavě podíval. Čekal ode mě vztek, výčitky, možná dokonce slzy, ale to jsem mu nechtěla dát, nemohla jsem. Dala jsem mu toho už hodně a přece to pro něj, velkého Jupitera, nebylo dost, víc už jsem pro něj neměla.

„No a nezajdeme po škole třeba do kina nebo tak?" A on se na mě usmál jako by bylo všechno v pohodě, jako by o nic nešlo, jenže šlo. Nesnášela jsem, když jsem musela být sama, ale moje hrdost mi nedovolila couvnout. Tohle byl rozhodující okamžik.

S odpovědí jsem si dala na čas a když jsem řekla: „Nezlob se, ale nemyslím, že my dva spolu ještě někdy někam zajdeme." Bryce se zatvářil udiveně a možná i uraženě, protože zřejmě nečekal, že se ho tak jednoduše vzdám, že nebudu strachy bez sebe, jestli se mnou nepřišel rozejít on a pak mu vděčně vletím do náručí, protože řekne, že chce být jen se mnou (i když by to nebyla pravda).

S lidmi jako je on se nerozchází, Venuše nemůže odmítnout Jupitera, a já i tak zabouchla dvířka skříňky a s pohledem, jenž jsem poutala jen před sebe jsem nechala všechny za sebou.