Na Marsu je taky život

19.

Matta jsem nedokázala pustit z hlavy. Nebo aspoň ten pocit samoty, který ve mně zasel. Když už nemám jeho, jsem úplně sama, ve všem. Samozřejmě jsem nedala nic najevo, když jsem se za ním vrátila do koupelny, ani potom, co odcházel. Možná to byla moje hloupá pýcha. Nemohla jsem mu ale dát najevo, že mi na něm  záleží víc než by mělo. Dokonce jsem se na něj i usmívala a podporovala ho, že bude všechno v pořádku. Bože, jak jsem hloupá! Jak mě někdy mohlo napadnou, že Matt-Pluto by se mnou zůstal?

*

Do práce jsem se poprvé ani trochu netěšila. Nebe nad mojí hlavou bylo stále temnější a zdálo se, že na mě spadne a já nedokázala myslet na nic jiného, než na to, jak se všechno kazí a začínala jsem pochybovat, že se to někdy zlepší.

Jde o jednu holku.

Holčičko, já přeci pro tebe chci jen to nejlepší, copak to nevidíš?

,,Ukaž nos! Vypadá úplně v pohodě!" To bylo to první, co mi Ted řekl.

,,Make-up," odvětila jsem mu prostě. Ve skutečnosti by makeupu ani nebylo třeba, ale nechtěla jsem mu nic vysvětlovat.

Ted pořád o něčem mluvil, vyprávěl a mně to všechno šlo jedním uchem tam a druhým ven. Nedokázala jsem se ho přinutit poslouchat.

Tiše jsem uklízela nádobí a chodila dolévat kávu. Loudala jsem se a nevěnovala ničemu přílišnou pozornost.

Kit se mě jako první zeptal, jestli jsem v pohodě, ale já jen přikývla. Na jeho jinak bezstarostné tváři jsem si ale všimla vrásek a věděla jsem, že to není jen kvůli mě. Když si mě pak zavolal stranou, tušila jsem, o co půjde.

Nervózně si rukou promnul několikadenní strniště.

„Hele, Rito, volala mi tvoje máma..."

Sklopila jsem oči. „Jo, já jí řekla, že tady pracuju–"

„Hádám, že to nevzala moc dobře, v telefonu to tak rozhodně znělo."

„To ne, ale mně je to jedno. Já nechci pořád dělat to, co chce ona!" Zvedla jsem hlas při vzpomínce na naší hádku, kterou mi ještě pořád neodpustila. Kit, místo toho, aby se díval na mě, si prohlížel rýhy ve svých dlaních.

„Chápu tě, ale Rito, já proti ní jít nechci. Měl jsem se jí nejdřív zeptat, jestli mi tu můžeš pomáhat."

„Jenže to by ona nikdy nedovolila!" přerušila jsem Kita a cítila, jak začínám vnitřně panikařit.

Kit přikývl. ,,Jo, to máš asi pravdu, ale stejně. Rito, podívej, s Anne tě budeme strašně rádi vídat, ale pracovat tady už asi nebude dobrej nápad."

Bylo mu to líto. Viděla jsem na něm jak moc. Klid už mě úplně opustil.

„Kite, prosím... Mně je jedno, co říká. Jde tady o mě, ne?" Mluvila jsem nahlas, až se po nás pár lidí od vedlejších stolů ohlédlo. Pro Kita to ale nebylo o mně, šlo o něj a jeho sestru, mou matku.

„Rito, nedělej mi to prosím ještě těžší. Laně jsem už dost komplikoval život, nechci v tom pokračovat. Není to nic proti tobě, ale tvoje máma..."

Naštvaně jsem se zvedla od stolu. Kdykoliv jindy bych se snad ovládla, ale už toho na mě bylo jednoduše moc a k tomu všemu ještě Kit! Ne, tohle prostě ne!

„Proč se jí všichni bojí? Táta proti ní v životě nic neřekl, nechá se jí vláčet sem a tam a je mu to úplně jedno a ty Kite! Nic ti udělat nemůže, tak proč před ní taky musíš couvat?!"

Vyšla, spíš vyběhla, jsem od něj tak rychle, že se nestačil ani zvednou. Proběhla jsem kuchyní, málem srazila Teda, který balancoval s kupou umytých hrnců, a zadními dveřmi vyběhla ven.

Chtěla jsem křičet, v očích mě pálily slzy vzteku a zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila. Nedařilo se mi to.

,,Rito, co blbneš? Co je?" slyšela jsem za sebou Tedův hlas. Vyběhl za mnou. Pokusil se mi položit ruku na rameno, ale já se mu vycukla.

,,Nesahej na mě!" zakřičela jsem na něj.

Ted v obranném gestu zvedl ruce. „ V klidu," řekl mi a mě to, nevím proč, ještě víc dopálilo.

„Nech si svou péči, jo? Nikdo se tě neprosil!" Utrhla jsem se na něj.

Ted stál proti mně s kuchařskou zástěrou a nechápavým výrazem.

„No ty máš teda náladu." Zakroutil Ted hlavou a mně neušlo, že se trochu ušklíbl.

Zatnula jsem zuby. ,,Tak promiň, že všichni nedokážeme bejt tak bezstarostný. Lidi prostě občas musej řešit nějaký problémy, nejde nad vším jen mávnout."

Ted ke mně o krůček přistoupil. ,,A ty si jako myslíš, že já žádný problémy nemám, jo? Z nás dvou o problémech přece jen vím víc já."

Věděla jsem, že Ted má temperamentní povahu, ale i když jsem na něj křičela,  zdál se být klidný.

„Takže já podle tebe nemám právo mít problémy, to mi chceš říct?"

Ted si rukou projel ve vlasech, ale akorát si je ještě víc rozcuchal. Už asi ztrácel trpělivost.

„Víš, jak se teď chováš?" vyjel na mě už trochu podrážděně.

,,To bych moc ráda slyšela," založila jsem si ruce a cítila, jak rychle mi bije srdce.

„Jako fiflena z předměstí. Hezká, ale to je tak všechno." Jeho uvolněnost už ho opouštěla.

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Vážně to řekl? Zrovna tohle? Nechtěla jsem mu dát najevo, jak moc se mě to dotklo.

„Tolik k tomu tvýmu postoji já nikoho nesoudím, každej může bejt pankáčem, všichni jsou si rovni, co? Hlavně, že ty jsi dokonalej! Jseš normální pokrytec!"

Přísný výraz na Tedově tváři byl zvláštní, jako by tam neměl, co dělat. Obočí měl svraštělé. Ramena ztuhlá. Hrozně jsem ho rozčílila.

„Nech toho!" sykl na mě skrz zaťaté zuby.

V postranní ulici, někde mezi kontejnery na odpadky a požárním schodištěm, jsme stáli naproti sobě a oba jsme se na sebe nepřátelsky dívali. V Tedově očích jsem poprvé viděla, jak ty jeho plamínky pohasínají. Světlo pouliční lampy mu ozařovalo jen půlku obličeje.

Stál proti mě, hrudník se mu rychle zvedal.

Očima jsem sjela k jeho dlaním, které byly zaťaté v pěst. Vzpomněla jsem si na jeho krvavé klouby.

A pak jsem řekla něco moc špatnýho. V Tedovi se něco zlomilo a ve mně taky. Jseš fiflena z předměstí. Hezká, ale to je tak všechno, nadávala jsem si hned, jak jsem vypustila ta ošklivá slova z pusy.

„Uhodíš mě?"

Ted ode mě  odstoupil. Svěsil ramena, jakoby mu je zatížila celičká váha vesmíru. Potom se na mě opravdu pomalu podíval. V jeho pohledu jsem vyčetla neskutečné ublížení a taky jsem poznala, jak moc jsem u něj klesla.

Jako v mrákotách se otočil a  bez jediného slova odešel. 

Dovnitř, do restaurace, co nejdál ode mě.