Na Marsu je taky život

16.

„Jdete dopředu?" zeptal se nás ještě Cameron. 

Ted se podíval na mě a pak zpátky na bráchu. „Zatím zůstaneme tady," odpověděl mu.

*

Všichni pankáči se začali hrnout k pódiu. Nedočkavě přešlapovali z nohy na nohu. 

Mluvili spolu. Nahlas.

 Smáli se. Taky nahlas.

 Davem problikávala barevná světla a kapela se už pomalu chystala. Nelišili se od lidí, co stáli pod pódiem. Vypadali stejně. Flanel, kůže, neupravené vlasy. Tím vším byli svým fanouškům asi nějak blíž.

„Je fakt skvělý, že tu taky budete hrát," řekla jsem Tedovi, ale ten mě přes všechny ty ostatní rozhovory, které se tu odehrávaly a míchaly se v jedno, neslyšel.

Sklonil ke mně hlavu. „Cože? Musíš křičet!"

Zopakovala jsem mu to. Zakřičela jsem mu přímo do ucha. Ted se za něj chytil a zasmál se. „No, možná ne až tak moc. A s tím hraním...není to jistý."

„Podle mě to jistý je," křikla jsem, teď už o poznání mírněji. Ted se na mě jen usmál. Usmál se upřímným úsměvem, trochu křivým. Nejvíc se ale stejně smály jeho černé oči zvýrazněné černým stínem, což se mi z nepochopitelných důvodů, čím dál víc začínalo líbit.

Koncert začal a všichni začali křičet, že je skoro ani kapela nedokázala přehlušit. Energie rozbíjela prostor a s prvními tóny písně S krví na strunách lidi začali tančit. Vlastně...tanec by se to dalo nazvat jen stěží. Lidi zběsile máchali rukama, vykopávali nohy a vyskakovali do vzduchu. To samé platilo pro Teda, který se do toho ještě snažil zpívat spolu s kapelou:

„...Chci být ten, kdo tu zvíří prach

Chci zabít nudu a chci zabít strach

Já chci bejt vrah

S čerstvou krví na strunách..."*

Jenže jsem ho neslyšela. Slyšet byla jen naprosto divoká, nespoutaná melodie, kterou Psanci tvořili přímo před námi na pódiu.

Co mě ale zarazilo ze všeho nejvíc, byla skupina lidí těsně pod pódiem. Strkali do sebe, tvrdě do sebe naráželi a nestarali se o ty, co stojí kolem nich. Došlo mi, že dopředu šli i Cameron s Mayou a ostatními. Jestli se nedostali pryč, museli být přímo uprostřed konfliktu.

„Tede," zatahala jsem ho za rukáv. Přestal jančit a zase se ke mně sklonil. Tentokrát tak blízko, že když jsem mluvila, rty jsem se mu neúmyslně dotkla ucha. „Neměl by je někdo zastavit?" V mých očích zpozoroval obavy, ale nerozuměl jim. Nejprve nepochopil, o čem to mluvím a když sledoval můj pohled ke změti hlav a rukou kousek od nás, začal se smát.

„To je normální. Pogujou," křikl na mě. Když mi z tváře zmatený výraz nezmizel, povzdechl si, chytil mě za ruku a táhnul mě pryč z davu.

U baru se mi snažil vysvětlit, co to pogo je. „Je to hlavně zábava, i když to tak asi nevypadá. Prostě do sebe narážejí. Vnímáš jen hudbu a jdeš do toho."

Mluvil a mezitím nám stačil objednat dvě vody.

„A to je zábavný, jo? Vždyť je to naprostej chaos!" oponovala jsem mu, i když spíš z legrace.

„Chaos to je, to máš pravdu, ale i tak má svý pravidla." Nevěřila jsem mu to a on to na mě poznal. Rozhodně si stoupnul proti mě a začal jmenovat. „Za prvé, když někdo spadne, musíš ho zvednout. To je posvátný pravidlo. Za druhé, úmyslný rány a kopance jsou nepřípustný! A za třetí, nesměj se osahávat holky." Při třetím pravidle se mi vyhnul pohledem. „A to je tak nějak všechno, chceš to zkusit?" zazubil se na mě a kývnul ke skupině pogujících lidí, ve které jsem snad zahlédla část Ronových vlasů a Mayiny nohy.