Polibek

Seděla jsem na kouzelnickém galavečeru, který mi upřímně lezl na nervy. Ne, nebylo to tím plesem, ale tím neskutečně drzým a totálně otravným chlapem, co seděl naproti mě u kulatého stolu. Byl už od pohledu znuděný k smrti, měl na obličeji stříbrnou škrabošku do půli obličeje a v ruce, kterou měl položenou na stole svíral broušenou sklenici s jantarovou Ohnivou whisky.

Byl oblečený do obleku ušitého na míru, černé barvy a blonďaté vlasy sčesané z čela. Do ucha na pravé straně mu hučel jeho ženský doprovod, ale evidentně ho vůbec nezajímalo, co mu ta žena povídá. A vůbec se mu nedivím, protože za celou dobu ještě nezavřela pusu. Musela jsem nad ní protočit oči. Nejednou.

Právě, když jsem to udělala se na mě ten chlap podíval a uchechtnul se. Uvolnil se mu obličej pod maskou, napil se a pak mu zase rysy ztvrdly. Trochu naklonil hlavu nalevo, až mi to nahnalo strach a pozoroval mě dál. Vizáž i výraz ještě šli, ale to, co vypouštěl z pusy... nejradši bych mu jednu vrazila.

Tenhle večer, tenhle sál byl nádherně vyzdobený s obrovským množství kulatých stolů, u kterých seděli stovky kouzelníků a čarodějek. Bylo to možná až přehnaně pompézní, protože šampaňské teklo proudem, dámy se předbíhaly s lichotkami nad róbami druhých, přesto je za zády pomlouvaly a páni flirtovali jako o závod, bez ohledu na své manželky nebo přítelkyně. V podstatě tahle sešlost byla k ničemu, jen čistě k pobavení, ale obsahem bylo, že každá dáma měla pořadník, ve kterém se zapsali páni, kteří vlastně za tanec zaplatili.

Ano, bylo to tak trochu přebíjení. Kdo dočůrá dál. A co si budeme povídat, tohle je na chlapech to nejlepší, protože si to nenechají utéct, kvůli svému egu a jejich galeony pomůžou. Nebyla bych tady, kdyby výtěžek těch peněz nešly na pomoc - kouzelnickému lidu a dětem, zasaženými válkou. Bohužel, ještě teď, deset let po válce se v našem světě objevovali tací, kteří neměli co do úst a živořili. A taky tací, kteří platí za tanec a hrdlem si nechávají protékat šampaňské či whisky. Jaký smutný paradox.

Seděla jsem tu jen díky tomu, že mě z práce, z Ministerstva kouzel, které to pořádá, požádali. Tohle - ten smysl, jsem neměla to srdce odmítnout, i když to byla snobárna. A pěkně velká.

"Jak se vám na Ministerstvu líbí?" položil mi otázku muž, o kterém jsem neměla páru, kdo je a seděl kousek ode mě u stolu.

"Jsem tam teprve krátce, ale je to skvělé místo a práce mě baví." přiznala jsem a plaše se usmála. Bylo milé, že se někdo zajímal a evidentně mě znali, i když já je ne. Přeci jenom je vždycky jednodušší, když si jeden člověk zapamatuje jednu tvář, než sto různých.

"A co jste dělala před tím, když tady jste týden i s cestou?" pokračoval ten arogantní chlap, který poslouchal naši konverzaci místo své partnerky. Podívala jsem se jeho směrem a cítila z něj nepřátelství.

"Dobrovolničila jsem."

"Takže žádná skutečná práce." ušklíbnul se a napil se whisky. Vážně mnou opovrhoval, i když mě neznal a nedal mi šanci mě poznat? Přimhouřila jsem oči. Mdloby na něj by byly málo.

"Ale neposlouchejte ho, zlatíčko, jistě, že je to práce. Je to šlechetnější než klasické zaměstnání, protože pomáháte společnosti a nic za to nemáte." utěšila mě starší dáma vedle muže, který se mě zeptal na Ministerstvo. Nejspíš manželka.

"Takových lidí si cením." přitakal jí manžel.

"Takoví lidé jsou většinou k ničemu." vmísil se ten otrava. Co prosím? Cítila jsem, jak mi hoří tváře, protože to ve mě vřelo vzteky a navíc mě propaloval pohledem skrze škrabošku.