Hvězda

14. díl

"Co tady sakra děláš?" zeptala jsem se trochu přehnaně, když jsem viděla Malfoye před ložnicí dětí. Dneska jsem ho už vidět nechtěla. Musela jsem si to nejdřív srovnat sama v sobě a až pak se s ním konfrontovat.

"Chci slyšet společně se sirotky pohádku. Můžu?" zeptal se ostýchavě. To bylo tak směšné, aby se Draco Malfoy choval ostýchavě a až stydlivě. Právě on! Bylo to milé, byla to velká změna. Přesto jsem moc dobře věděla, jak dokonale umí střídat masky. A ta jedna podoba mi tak neskutečně pila krev. Zvlášť, když mohla přijít kdykoliv.

"Jsi tu ředitelem, už jednou jsem ti řekla, že si přece můžeš dělat co chceš." a až když jsem to dořekla, tak jsem si uvědomila, jak nebezpečná slova to jsou. Kruci.

"Dobře. Už se těším, až budeš číst." odpověděl tiše a jemně mě chytnul za ruku. Ten dotyk byl tak příjemný, ale i tak mě to místo pálilo. Byla jsem na tom stejně jako on - byli jsme tak rozpolcení. Jakoby v jednom těle žili dvě osobnosti. Tak těžké, bolestné i zvrácené najednou.

V okamžiku, kdy jsem se na něj usmála jsem zaslechla kroky. Rychlé a lehké. Až když jsem pootočila hlavu, spatřila jsem Jamese, který převlečený v pyžamku a vlhkými vlásky běžel a vší jeho silou odstrčil Draca. Naše ruce se rozpojily a mě na tom místě polil chlad. Draco odklopýtal několik kroků dozadu, až narazil do stěny. James byl ještě malý, ale rozhodně sílu měl. Oba jsme na to dítě překvapeně zírali.

"Do háje, Jamesi, co ti přelítlo přes nos?!" rozkřikl se na něj Draco. "Co máš se mnou zatraceně za problém, hm?!" pokračoval. Bylo poznat, že je Draco pěkně naštvaný.

"Draco! Nekřič na něj!"

"Nepleť se do toho, je to nevychovaný spratek, který..."

"Dost! Opovaž se to doříct! Litoval bys toho, odejdi prosím!"

"Cože? Hermiono..."

"Draco, prosím! Odejdi. Dnešního čtení se nemůžeš zúčastnit a já si s Jamesem promluvím."

"Jsi naivní, jestli si myslíš, že ti něco řekne! Nepromluvil několik let!"

"Možná jsem naivní, ale přestaň mě už konečně štvát, koukej se sebrat, zavři se v kanceláři a polkni si whisku. Uleví se ti a možná přestaneš být protivný jak činže!" rozkřičela jsem se taky, chňapla po dětské ruce a odváděla ho chodbou pryč.

Nešli jsme daleko, jen z chodby za roh, kde jsem si k němu klekla. Díval se na mě těma jeho očima, které pro mě byly tak moc známé a mračil se. Kdybych nevěděla, že je to James a ne Draco, tvrdila bych, že mě tím pohledem chce propíchnout. Přesně jako jeho starší bratr. Genetika je fakt mrcha. "Co se děje?" zeptala jsem se.

Věděla jsem, že mi neodpoví, ale i tak jsem s ním mluvila. "Rozumím tomu, proč jsi ho odstrčil minule, kdy na mě křičel kvůli takovému nesmyslu, za což ti děkuju, ale teď? Co udělal? Co jsme udělali, že tě to rozzlobilo?" pozorovala jsem ho, sklopil pohled na podlahu. "Jamesi?" připomenula jsem se mu jemně, po dlouhém tichu.

Podíval se na mě a už v jeho pohledu nebyla zloba. Možná zmatek, lítost a bolest. Chtělo se mi ho strhnout do náruče a utěšit. Jenže jsem nevěděla, zda si to můžu prostě jen tak dovolit. James sice válkou nebyl nijak poznamenaný, díky bohu, žádným směrem - fyzickým ani psychickým, ale i tak se s ním muselo jednat opatrně. To mi bylo jasné. "Nechtěl bys obejmout?" zeptala jsem se tiše a vyčkávala.

Nepatrně kývnul. To byl souhlas? Do poslední chvíle jsem neměla tušení, co to kývnutí znamená, až když ke mě přikročil, jsem narychlo roztáhla ruce a nechala ho do náruče sklouznout. Potěšilo mě to, a tak jsem si ho přitáhla pevněji.

Koutkem oka jsem zaznamenala pohyb. Lucy. Zarazila se a beze slova zírala. S otevřenou pusou. Nedivila jsem se jí, i já byla v šoku. Lucy mi jednou prozradila, že ten kluk nikdy nedal najevo své pocity. Pousmála jsem se a jemně jsem jejím směrem kývla. I ona věděla, jak je to vzácná chvilka, proto zase rychle vycouvala.

Trvalo to delší dobu než jsem čekala. Až mě rozbolela kolena z tvrdé a studené podlahy, ale ten pocit mi nikdo nemohl vynahradit. Stálo to za to.

Sice mi James neřekl ani slovo, tak jak mi prozradil ve vzteku Draco, ale to nevadilo. Jednou se mi s ním promluvit povede a uvidíme, co z něj vypadne.

Dovedla jsem ho do dětské ložnice a uložila ho pod peřiny, sedla jsem si na parapet a popadla knihu s pohádkami.

S opravdu dobrým pocitem jsem začala číst.