Hvězda

18. díl

Na společné večeři Draco chyběl. Na čtení pohádky před spaním taky nebyl. Cítila jsem se prázdně. Jako by mi něco chybělo. Někdo. On. Jaké by to bylo, kdybych odsud odešla? Když vím, že to tak moc bolí, a to je v jednom domě. Neuměla bych si to utrpení představit, kdybychom od sebe byli tisíce kilometrů.

Musela jsem s ním mluvit, proto jsem se rozhodla, že za ním zajdu. Byla jsem nervózní. Po tom, co se stalo v prádelně jsem absolutně netušila, co se Dracovi honí hlavou. Sama jsem v tom měla zmatek, ale věděla jsem, že pokud mu něco dlužím, tak omluvu. To bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat.

Proto jsem zaklepala na jeho kancelář a čekala, až se ozve. Ticho. Zaklepala jsem znovu a hlasitěji. Ticho. Na potřetí jsem už stiskla kliku, která povolila. Draco tu byl, seděl ve svém křesle, na stole rozpitou Ohnivou whisky. Moc ji v láhvi nebylo. Skoro nic. Lok, dva. Byla to scéna jako první den, co jsem sem přišla. Křeslo bylo otočené zády ke dveřím, jen na područce opřená sklenice, plná whisky, kterou si přidržoval a hleděl z okna do noci.

"Jen ty, Grangerová, si dovolíš vlézt mi do kanceláře, aniž bys byla vyzvána. Copak vážně nevíš anebo záměrně ignoruješ to, že tady nikoho nechci?" ozval se ochraptěle, s lehce líným jazykem po pití, aniž by se ráčil otočit a podívat se na mě.

"Chci se ti omluvit."

"Nezajímá mě to. Nestojím o to. Odejdi." jeho hlas byl tvrdý, až hrubý. Dotklo se mě to, jenže jsem to chápala. Zasloužila jsem si to. Zavřela jsem za sebou dveře kanceláře, abychom měli soukromí. Otřela si zpocené ruce do sukně a přešla jsem k němu a postavila se mu do zorného pole. Už nehleděl na noční oblohu, která zářila hvězdami. Díval se na mě a zamračil se. "Co na tom nechápeš, že máš odejít?"

"Draco, prosím..."

"O co prosíš? Řekni mi to, Hermiono, no o co?!"

"O chvíli tvého času, o to, abys mě vyslechl."

"Jenže já nechci, nechci tě mít na dosah ruky a nemoci se tě dotknout. Nechci se ti dívat do očí a na rty, které toužím políbit. Nechci vědomí, že vím, co jsi za mými zády vymyslela, jak se mě zbavit - i když musím říct, že to jsou velmi odvážné činy na dnešní dobu - a rozhodně nechci, potom zjištění, že ačkoliv ke mě něco snad cítíš, že tomu nedáš šanci, respektive nechceš, protože se bojíš. Tenhle celý svět je o strachu. Báli jsme se na škole, kdy vypukla válka, bojíme se teď, když k moci usedlo Ministerstvo a řídí naše životy a věřím, že se budeme bát i příště, až přijde něco jiného. Kdyby se tahle měli chovat všichni, tak na zemi už nikdo není. Každý je sám, nemilován, bez rodiny. Vymřeme. Já prostě nechci žít v představách, jak jsem šťastný a zamilovaný, naplněný, usměrněný a vlastně úplně jiný díky někomu, kdo mi to ukázal a pak mi to zase krutě sebral. Bolí to, neměl jsem ani tušení, že něco takového vůbec existuje a je možné, ale zatraceně hrozně to bolí a já nechci živit tu bolest, kterou mám v srdci. Nechci."

"Omlouvám se. Já..." vzdychla jsem, došla mi tou jeho řečí slova. Měl pravdu. Zatracenou pravdu a zcela jsem ho chápala. Padla jsem před ním na kolena. Jako bychom si v téhle místnosti vyměňovali role viníků. Předtím. Teď. "Měla jsem s tebou mluvit, i když by to bylo těžké, místy by nebylo co, měla jsem to zkusit. Mrzí mě, že jsi zjistil to, co jsem si vymyslela jako schůdné varianty řešení. Sama vím, že je to hloupost, ale přišlo mi to prostě jen jako možnost. Hodit to za hlavu a netrápit se, nebát."

"Jenže tímhle tvým řešením bys nepodnikala kroky jen sama pro sebe, aby ses dejme tomu ochránila, ale podnikla bys je i pro mě. Jinými slovy proti mě. V tomhle nejsi sama. Jsme v tom společně, pochop to." namítnul.