Hvězda

4. díl

Probudila jsem se po osmé hodině ráno. Takže tohle nebyl jen ošklivý sen. Prokrista. Potom, co jsem se umyla a oblékla, jsem se vydala na malý průzkum domem a taky, abych se mohla zapojit do práce a seznámit s dětmi. Věděla jsem, že bude muset být nějaká snídaně, a tak jsem hodlala najít i jídelnu. A povedlo se.

"Jdete pozdě, slečno Grangerová! Tohle nebudu trpět! Snídaně je vždy a přesně v sedm třicet, jasné?!" zaútočil na mě místní ředitel, náfuka a princátko v jednom, když jsem vešla do jídelny, a to jen co jsem se objevila ve dveřích.

"Dobré ráno ve spolek, omlouvám se." nejprve jsem zalapala po dechu, ale kvůli dětem jsem se rychle vzpamatovala a neposlala ho do... jo, přesně tam!

"Dobré ráno, slečno Grangerová!" ozvalo se sborem několik dětských hlásků. Neudržela jsem se a usmála se od ucha k uchu. Tohle bylo milé. Zároveň jsem však na sobě cítila i ten jeho pohled. Být politá benzínem, nepotřebuje ani sirky.

"Omlouvám se, pane řediteli, včera jsem to slečně Grangerové v tom spěchu zapomněla sdělit." ozvala se Lucy.

"To se nebude opakovat, na tohle vážně nejsem zvyklý ani zvědavý!" upozornil ji.

"Nebude, slibuju, promiňte mi to." vůbec se mi nelíbilo, jak se před ním ponižuje. Zírala jsem na něj a leč se mi to příčilo, poznávala jsem toho namyšleného blbečka ze školy, který tak rád mučil ostatní studenty z nižších ročníků a dělal naschvály i svým vrstevníkům - včetně mě samotné. Kdybych nad tím přemýšlela, jako že jsem nad tím nepřemýšlela!, tak bych doufala, že se trochu změní. Dospěje a jeho srdce roztaje. Evidentně ne. Beze slova to odkýval, prudce vstal a odkráčel do nitra domu.

"Ahoj děti, jsem Hermiona Grangerová a budu tu ode dneška s vámi každý den jako vychovatelka. Moc se těším, až vás všechny poznám a jak společně budeme trávit čas." promluvila jsem, abych zahnala to tíživé ticho, které nastalo po odchodu toho školního tyrana.

-

Po snídani jsme se všichni společně přesunuli do pokoje, kde dětem Lucy rozdala několik úkolů a mezi tím mi je představovala.

"Tohle je Emma. Následkem války přišla k ošklivému úrazu. V nemocnici se jí snažili nohu zachránit, a tak jí v-operovali tyhle železné opěry. Ty šrouby má natrvalo, je to její opora, aby mohla aspoň nějak chodit."

"Jak dlouho funguje v tomhle domě sirotčinec?" ptala jsem se jí mezi seznamováním.

"Je to pár let. Hned po válce. Pan ředitel dostal na výběr, buď z tohoto domu udělá něco smysluplného a bude to tu moci vést a žít v relativním poklidu, anebo ho zavřou do Azkabanu. Dostal to tak nějak příkazem. Nikdo v téhle době nemá na výběr."

"Kde je zbytek jeho rodiny?" zajímalo mě dál, když jsme procházely mezi dětmi.

"Oba jeho rodiče jsou mrtví. Nejdřív je zavřeli do vězení, ale po několika měsících, kdy se táhli soudní řízení a pan ředitel za jejich životy orodoval, je nemilosrdně popravili. Byla to výstraha pro všechny a šance pro něj samotného, aby alespoň část svých chyb napravil."

"Proč mu neříkáte jménem?" zajímalo mě. Všimla jsem si toho už včera, ale myslela jsem si, že to je snad ze slušnosti.

"Protože jméno Malfoy tu nemá nikdo odvahu vyslovit." zašeptala mi Lucy do ucha.