Divoký

Patnáct

Den skončil brzy, dřív než by Estear čekala, že skončí. Připadalo jí to jako pouhá chvíle, kdy vstala z lůžka a skončil proslov pana Mertera.

Ležela ve své posteli a poslouchala oddechování Nerany. Ačkoli se převalovala, jak chtěla a zkoušela možné i nemožné, aby usnula, stále nemohla zabrat. Říše snů jí byla vzdálená stejně jako Esaron.

Přemýšlela o Derewu a nádherách, které viděla, když přilétala na Damirově Ceraně. Hejna pestrobarevných ptáků, vylétajících z džungle, jejichž čtyři křídla vrhala stříbrné odlesky, kovový pták, jehož stříbrné peří bylo stejně ostré jako Jamieho meč a dýky. Draci, které viděla tehdy v té stromové místnosti, kde se připoutala k Taneryusovi. Vzpomínala na své první hodiny na Akademii. Nikdy ve škole nebyla a škola, kde se učíte, jak být dračím jezdcem? To nemají ani ty urozené paničky z Esaronu.

Estear vyčerpaně zazívala a převalila se na druhý bok. Peřina se z ní svezla a to poslední zrníčko únavy z ní sklouzlo stejně lehce jako ta proklatá deka. Dneska neusne, ne tady. Matrace se pod ní příliš prohýbala a ona dostávala pocit, jako by se propadala, i když byla postel pevná. Ne, tady neusne.

Vstala z postele a ve chvíli, kdy se její bosá chodidla dotkla ledové podlahy, naskočila jí husí kůže. Zimomřivě se otřásla. Na moment váhala s pohledem na měkké boty stojící u její postele, a které dostala spolu s oblečením, ale nakonec ten nápad zavrhla. Mohla by způsobit hodně hluku, protože už z Werlanu byla uvyklá chodit bosky a boty nosila zřídka. A když nějaké měla, byly obnošené a občas i děravé.

Estear tiše vyklouzla z pokoje a zatrnulo v ní, když dveře trochu zadrhly o dřevěnou podlahu a vydaly tichý zvuk, který stačil k tomu, aby Nerana zabručela a převalila se na druhý bok. Estear chvíli napjatě čekala. Nerana poklidně spala dál. Dveře se zavřely s konečnou platností.

Podlaha na chodbě studila úplně stejně jako tomu bylo v pokoji s číslem ,,11". Dala se doleva a do Stájí. Přešla pokoje s čísly ,,12" a ,,13", přešla i odbočku doleva, čímž by se dostala do místnosti, kde se uskutečnily hodiny s Pennesisem a panem Mertrem a pokračovala rovně. Přímo za nosem, pomyslela si ironicky.

Dřevěné dveře z tmavého dřeva, z něhož zde byly všechny dveře, byly naštěstí nedávno nejspíš naolejované, takže se mohly bez vrzání otevírat a zavírat dle libosti, pokud jste je ovšem nadzdvihly, jinak drhly o podlahu, jež byla v těchto místech nerovná. Když tak Estear učinila, zavírajíc za sebou, udeřil jí do nosu pach mršin. Rychle si dala před nos a pusu ruku, aby se nepozvracela. Byl to odporný pach, pod nímž si okamžitě představovala rozkládající se těla. Něčí drak asi zapomněl sníst své jídlo, napadlo jí, když se poslepu vydala uličkou mezi draky, kteří postupně zvedali hlavu a zírali na vetřelce, který se opovážil do jejich Stáje v tuto pozdní hodinu.

Estear našla box svého draka, odstrčujíc závoru na dveřích, otevírajíce a zase zavírajíce dveře. A náhle se ocitla sama v místnosti se svým drakem, což se jí zatím nepoštěstilo.

Všude byla tma a Taneruys navíc neměl zrovna zářivé šupiny, které by jí ukazovaly kudy mají jít.

Ale já tě vidím..

Opět se ozval ten prastarý hlas, který tentokrát okamžitě přiřadila. Byl to Taneryus. Její Taneryus.

,,Ale já tebe ne. Jaktože mě vidíš, když já tebe ne?" zeptala se ho nahlas.

Vylekalo jí to, protože to zaznělo, jako by v tom tichu křičela. Trhla sebou a málem zakopla o něco měkkého, co se jí pod nohou kluzce prohýbalo, jako by to byla lidská končetina. Tentokrát by sebou na zem opravdu natáhla nebýt Taneryuse, který jí jemně zachytil zubama za noční úbor. Ozval se trhavý zvuk, jak látka nevzdorovala tahu. Drak jí opatrně položil na zem.

Lidé jsou tak křehcí...

Zazněla jí v hlavě jeho myšlenka. Ohnala se po něm a z legrace ho plácla po dračím rameni.

,,Jsme tvrdší, než si vy, draci, myslíte!" mluvila tišeji. Taneryus neodpovídal. Dokonce se jí zdálo, že se odtáhl. Napovídalo tomu i postrádání tělesného kontaktu s jeho tmavýma šupinama a teplem.

,,Taneryusi? Taneryusi! Kde jsi? No, tak- sakra! Co to je?" zaklela, když opět o něco zakopla.

Tentokrát to bylo tvrdé a její dopad nikdo nezmírnil, takže celou váhou svého tělo dopadla na bok. Slabě vykřikla. Věc, o níž zakopla, se pohnula. Zamrazilo jí, když se hlubší tma, kterou předtím považovala za stín, nad ní vztyčila.

Připadají ti snad lidé v porovnání s draky tvrdí?

Zaburácel Taneryusův hlas v její hlavě.

,,Mohl by si mě to burácení taky naučit?" zeptala se ho, zvedající se na nohy. Mlčení bylo dostatečnou odpovědí. Estear připlácla ruku před pusu, když zazívala. Ani si neuvědomovala, že zápach už téměř nevnímá, a jak je vlastně unavená.

,,Naučíš mě to zítra, teď jdu spát." prohlásila a na zemi se schoulila do klubíčka. Byla jí zima, ale ani za nic by to před Taneryusem nepřiznala.

Vím o tobě, všechno, co ty víš o mně. Přede mnou nic neutajíš.

Ozval se jeho hlas v jejích myšlenkách. Jeho hlas jí uspával.

,,Já o tobě, ale nic nevím." Namítla slabě. Usínala.

Tak otevři mysl a oči a probuď se...