Divoký

Dvacet pět

Další den ráno vstala Estear z postele úplně prázdná. Necítila nic, jen smutek za mrtvou kamarádku. Nerana tam na hlídce nemohla přežít. Nepřežil nikdo. Ještě si pamatovala na zprávu, když zemřel Yuro. Truchlili celý den. A když zemřel bojovník, jak by mohla přežít sběračka, která na svým drakovi ani nemohla létat? Její drak chameleon nebyl uzpůsobený k tomu, aby nesl jezdce.

Z domu se odplížila ještě za úsvitu a za chvíli se prodírala okolo lesanů keříky a šlahouny s ostny. Velkým obloukem obcházela černou smrt a další jedovaté rostliny. O Yhurovi a jeho příběhu myslela velkou část noci, takže byla nevyspalá a nyní zakopávala o kořeny.

Místo, odkud odcházela s šátkem na očích, našla snadno. Poznala ten pařez, na kterém seděla a kmen stromu, o nějž se opírala, přemýšlejíc co s ní nyní bude. A nyní to věděla. Zemře. Každým dnem očekávala, kdy i jí pošlou vládci dopis, že je povolána na linii. Hodiny sběračství už neměla a Lerow už byl plnohodnotným jezdcem. Ona nebyla. Jak mohla být jezdec, když nemohla létat? Když neměla na čem jezdit? Nebyla jezdec o nic víc, než byla koněm.

Hustým spletencem křoví se dostala snadněji než minule. Na této mýtině se stropem z korun lesanů to začalo, takže logicky to i zde musí skončit. Kruh se uzavírá, řekla by jindy s vážnou tváří, než by se s nějakou kamarádkou nahlas rozesmála. Ale co bylo legračního na tom, že celý svět ovládnou drakyrové? Nic. Na louce bylo pouze pár draků, ostatní dobrovolně pomáhali na hlídce a v bitvách proti nepřátelům. Jednu dvě bitvy vyhrají, ale pak je drakyrové dostanou, stejně jako dostali Yhura. Lstí, podlostí a početností. Byli větší, silnější. Draci nemohli ustát.

Došla doprostřed louky, která téměř připomínala místnost, jak toto místo nazval kdysi Damir, nebo to byl Jamie? Nevěděla, už si to ani nepamatovala. Stejně to bylo tak dávno a jí to bude na věčnosti jedno. Nedaleko od ní rostl trs modrých květin s tmavě modrým středem, ale Estear po drakovi, který je jedl pouze přelétla pohledem. Byl to vládce a nebyl pro ní.

Okraje louky lemovaly ohromné lesany, které rostly blízko sebe, a jejichž větve byly z nějakého důvodu propletené tak, že připomínaly stěnu. Asi desítku a něco metrů nahoře se větve natahovaly do prostoru, kde se již stovky let proplétaly, až utvořily živý strop. Světla prosvítalo pomálu. Ostrá tráva, o níž se při minulé návštěvě pořezala, rostla u rozvodněných míst, kdy se tráva téměř topila ve vodě. Přes tyto obrovské louže vedla větev, která trčela ze země, a po které minule přešla na slepo vedená podivnou intuicí.

Nechala by se jí vést i nyní, když věděla, jak špatně Taneryus dopadl? Netušila. Byla sobecky ráda i za ten čas, který s drakem strávila, než aby se o něj nechala okrást a nechat ho žít, i kdyby bez ní. Byl jí příliš blízký, než aby ho nechala jít. Strávila s ním v jednom boxu sedm nocí a pak měsíc v jedné bouli na nízké větvi, než zkusili létat a skončilo to tak, že to její drak nepřežil a nyní byl na dně oceánu. Potupně utopený tvor větru ve vodě.

Její pozornost upoutal drak naproti ní, byl to ten vládce, který ještě před chvilkou jedl ty modré květiny. Co jí ovšem vyrazilo dech, bylo, že drak stál přesně na tom místě, kde stál Taneryus, když za ním šla a oni se pak spojili. Pak tu byl ten moment, kdy si všimla, že ten drak má zlaté oči - úplně stejné jako měl její mrtvý drak.

Bylo to jako ze snu: sběrač spojený s vládcem. A pak ten drak naproti ní otevřel tlamu a z ní vyšlehl proud modrého ohně. Tráva a všechno v dohledu vzplálo. Modře. Modrým ohněm modrého plamene.