Divoký

Tři

Jakmile se Estear objevila před domem, překvapilo jí, že byly dveře pootevřené a zmocnila se jí neblahá předtucha. Přepadl někdo její rodinu? Okradli je? Ublížili někomu z rodiny? Hlavou se jí mihla tvář mladší sestry Erin a dostála jistoty, že kdyby se jí něco stalo, neváhala by složit krevní mstu.

Vyběhla ze svého místa, kde se předtím zaraženě zastavila až ke dveřím, které opatrně otevřela a obezřetně nakoukla dovnitř. Nikde nikdo. Vešla dovnitř a nahlédla do jídelny, která byla druhou místností v domě, a jejíž vchod byl vlevo. Společná ložnice byla vpravo. Za stolem na židli seděla osamocená postava shrbená nad talířem, na němž byl kousek chleba.

,,Erin?" zavolala Estear nejistě na sestru. Ta zvedla hlavu a narovnala záda.

,,Estear? Jsi to ty? Jsi sama?" ozvala se Erin a Estear se na tváři objevil úlevný úsměv.

,,Ano, jsem to já a jsem tu sama. Co tu děláš?"

,,Ostatní šli na trh koupit nějaký věci na Lesní slavnost a mě tu nechali, abych na tebe čekala," řekla Erin.

,,Zlobí se na mě matka, nebo otec?" zavřela za sebou dveře od domu a vstoupila do jídelny, kde si sedla na dřevěnou židli vedle Erin.

,,Ne. Všichni se spíš strachovali o to, aby se stihli přichystat na slavnost. Ty se o sebe přece dokážeš postarat. Navíc máš svůj luk," řekla Erin a Estear se pousmála.

,,Dobře, děkuju."

Byla ráda, že to takto dopadlo, protože kdyby nezapomněli koupit věci na slavnost a přichystat se na ni, matka s otcem by si jí opět odvedli stranou a zavedli by na vážnou řeč o jejich autoritě a pravidlech, které neustále porušuje. Zároveň si ovšem uvědomovala, jaké věci zřejmě zapomněli koupit a sehnat: dárky. Na Lesní slavnost bylo zvykem, že si přátelé a rodina mezi sebou dávali dárky.

Usmála se. Tohle stihne vyřídit do dvou hodin, ale přesto bude lepší když vyrazí hned teď a nepotká se s ostatními, až se budou vracet.

,,Erin? Počkáš tu na ostatní? Já půjdu na trh a koupím pár věcí, ano?"

,,Ach, jo! Proč mě tady pořád necháváte? Pharny šla taky a já trčím tady," vykřikla Erin.

,,Jenže Pharny je ještě moc malá, aby počkala doma," prohlásila Estear. ,,Počkáš teda tady?"

,,Dobře," Erin otráveně protočila oči a podepřela si bradu dlaní a zavřela oči. ,,Tak teda běž a bav se. Já tady budu mezitím trčet. Doufám, že až se budeš bavit, budeš na mě myslet a to ti zkazí zábavu," řekla Erin se škodolibým úsměvem na tváři, který vystřídal spokojený.

Estear nad ní protočila oči a rychle si odběhla do ložnice ke svému lůžku ze slámy, odkud vytáhla své peníze schráněné ze služeb, které prokazovala vesničanům. Jednalo se o maličkosti jako pomáhání s nákupy, převážení a přenášení těžkých věcí, nošení různých věcí, posílání dopisů a psaníček,... pouhé drobnosti, za které dostala jeden drobný peníz, ale když se to posčítalo, měla toho hodně.

Strčela peníze do váčku, který měla u pasu a vyšla z ložnice, načež překročila i práh jejich domu. Letmo zahlédla vpravo od sebe pohyb, ale když se tam podívala, viděla pouze tmavou látku - asi plášť - mizející za rohem domu.

Na rukách jí naskočila husí kůže a nepřirozeně jasně se jí vybavila vzpomínka na muže v plášti den předtím na trhu, kterého viděla u stánku hodinu postávat. Byl to ten stejný muž? Mohl to být ten stejný člověk? Nevěděla a to jí iritovalo. Rychle se zbavila té myšlenky a vešla do ulice, která zela prázdnotou. Nikde nikdo. Pouze ona šla po kamenné cestě na náměstí.

Domy lemující cestu byly podobné jako ten, který vlastnila její rodina: dřevěný s několika okny. Většina domů měla pouze jednu místnost, ale některé, jako ten jejich, měl pokoje dva. Ložnici oddělenou od kuchyně a jídelny, jež byly v jedné místnosti.

Estear pokračovala po cestě zrychleným krokem. V zátylku cítila nepříjemné mrazení a za sebou slyšela tiché kroky. Stiskla čelisti a odolala nutkání rozeběhnout se. Možná za ní šel pouze některý vesničan, který si přispal a teď spěchá na trh jako ona, i když o Estear se těžko dalo říct, že by ten den zaspala, když vstávala před východem slunce. Možná ano, možná ne.

Napadla jí absurdní myšlenka a to ta, že jí pronásleduje muž v tmavém plášti. Sama sobě se v duchu zasmála. Blbost.

Přesto se jí ulevilo, když před sebou uviděla konec úzké uličky a začátek malého náměstí přeplněného obyvateli Werlanu a stánky se zbožím. Doufala, že zde nenarazí na svou rodina, která tady zcela určitě byla. Vmísila se do davu a jala se hledat stánek, který by nabízel něco, co by někdo z její rodiny chtěl. Věděla ovšem, co koupí Linn a ta představa jí nahnala na tváři úsměv. Těšila se, až to Linn uvidí a těšila se na její reakci a výraz jejího obličeje.

°°°

Uběhla sotva hodina, když už svírala v jedné ruce tašku s dárky přitisklou na hruď a dávajíc pozor na zloděje, kteří by jí mohli chtít okrást. Mířila k jednomu stánku, který byl postavený až úplně vzadu náměstí a téměř ho přehlédla přes tu masu lidí. Bylo tady víc lidí než obvykle a Estear napadlo, kolik z nich teprve kupuje dárky pro své blízké.

Stánek nabízel různé potřeby pro zvířata od sedel na koně přes potřeby pro zvířata po jha. Hlavně ovšem prodával obojky a to bylo to, co Estear hledala. Vybrala si obyčejný kožený obojek s kovovým kroužkem, na který se upevňoval řetěz, který nezapomněla koupit.

V poslední době byla móda mezi šlechtici pořídit si kočku, nebo psa do domu a to čistě jenom na okrasu a někteří ze sloužících a poddaných je napodobavali. Obyčejní lidé si ovšem kupovali větší psy a kočky nakonec stejně využívali čistě pro lov myší, potkanů a dalších hlodavců. Estear proto měla štěstí; ebenoví vlci vyrůstali opravdu velkých rozměrů.

Po cestě domů měla na tváři úsměv. Nyní může Linn o své Lině prohlašovat, že se jedná pouze o přerostlého psa.