Divoký

Pět

Když ranní světlo polechtalo Estear na tváři, probudilo ji to. Otevřela oči a zívla. Cítila se ještě víc unavená než včera, když šla spát. Cítila v sobě ovšem odhodlání nepokazit si tento den a být po celou dobu v pozitivní náladě.

Rychle se proto převlékla do oblečení a všimla si, že ostatní z rodiny na svých lůžkách již nejsou. Pochopila, že se probudila jako poslední, a že ostatní už snídají v kuchyni.

Pokrčila nad tím v duchu rameny a jako poslední překročila práh a ocitla se v kuchyni. Linka, dřez, skříně, poličky a další věci na vaření stály při jedné stěně, dlouhý dřevěný stůl se nacházel uprostřed místnosti. Stály u něj židle a na každé kromě jedné někdo seděl. Celá její rodina už jedla zatímco ona ještě spala.

,,Tak tady je náš spáč! Dobré ráno, Estear," zahlaholil Wendey, který byl o dva roky starší než Estear a rok mladší než Cerow. Estear se na něj zašklebila, usedajíc vedle něho a Larose.

,,Dobré ráno a dobrou chuť," popřála jim, ignorujíc Wendeye, který si do ní ještě nějakou rýpal, než pochopil, že ho nevnímá.

Před Estear stál na stole keramický talíř a keramický hrnek. Hrnek byl plný nějaké kouřící tekutiny a Estear hádala, že to bude čaj, na talíři byl krajíc chleba s pár malými rajčaty ze zahrady a kousky okurkami.

Když se podívala na stolovníky, všimla si, že rodiče mají sklopené pohledy na svůj talíř stejně jako její sourozenci a každý si všímal svého, i její starší bratři. Stočila svůj pohled na chleba a zvedl se jí žaludek. Mohlo to být hladem? uvažovala, včera večer přišla domů a rovnou šla spát. Usla brzy, což se jí ani trochu nepodobalo a ráno vstala pozdě a ještě pořád byla unavená. Navíc jí svědily oči a to se jí ještě nikdy nestalo. Z rodiny měla nejsilnější imunitu a skoro nikdy nebyla nemocná. Sem tam kašel, nebo rýma a asi třikrát horečka a jednou zvracení. Nic víc za těch několik let nezažila. Jenže to, že se jí zvedá žaludek jen při pohledu na jídlo? To byla novinka. Všechno je jednou poprvé, pomyslela si a zvedla chleba, jako by to bylo něco nebezpečného.

,,Tak už jez, Este," ozvalo se před ní a když vzhlédla, uviděla svého otce, jak na ní zkoumavě hledí. ,,Jsi v pořádku? Seš trochu bledá..." zauvažoval.

,,Jsem v pořádku," odsekla.

Byla podrážděná, i když ani pořádně nevěděla proč. Ještě chvíli si ji prohlížel, pak pokrčil rameny a dál se věnoval svému jídlu. Estear na něj civěla. Očekávala, že na ní za to odseknutí vyjede, ale zřejmě mu to v tu chvíli bylo jedno.

Opět stočila svůj pohled k talíři a chlebu, který držela v ruce a trochu z něho ukousla. Cítila nechuť pokračovat a bouření žaludku, ale pohánělo jí odhodlání nezkazit si tento den a věděla, že s prázdným žaludkem by byla ještě nabroušenější. Polkla. Znovu si trochu ukousla a v tu chvíli věděla, že bude zvracet.

,,Musím na záchod," vyrazila ze sebe, když viděla zmatené obličeje její rodiny, když si prudce stoupla a doufala, že to stihne alespoň před dům, a že jí nikdo při tom neuvidí.

Stihla to jen taktak. Jen co otevřela dveře, vyzvracela se na trávu u dveří. Měla štěstí, nikdo na ulici nebyl. Když skončila, namáhavě se narovnala a otřela si hřbetem ruky ústa. V puse stále cítila odpornou pachuť zvratků.

Dopotácela se do jejich ložnice a zpod lůžka vytáhla tašku s dárky a postavila jeden na každou postel. Pouze dva dárky byly na manželské posteli. Doufala, že se jim budou líbit a s tou myšlenkou se vypotácela z domu. S Lerou a Linn byla domluvená, že se sejde u náměstí po snídani. Když vyjde bez snídani, alespoň dožene zpoždění vyvolané zaspáním. Jenom jí udivovalo, že jí někdo z rodiny ráno nevzbudil.

Zabočila doleva na cestu, která vedla na náměstí a nasadila svižný krok.

Estear zakopla o šedý kámen, který lemoval cestu, po níž šla, když uviděla v tmavém stínu za rohem v tiché uličce ty dračí zelené oči posazené v lidském obličeji. Viděla jejich majitele, jak tiše a bezhlučně klouže nepozorován ze stínu do stínu. Polkla. Ještě si pamatovala na příběhu o dračím lidu, který se dělil podle barvy dračích očí. Fialové oči měli vládci, červené oči bojovníci, modré lovci, žluté sběrači, což byli ti, kteří obstarávali potraviny a zásobovali Derew, bílé zdravotníci, růžové řemeslníci a zelené Poslové, kteří hledali příslušníky dračího lidu a přiváděli je do Derewu.

Estear okamžitě odvrátila oči a zadoufala, že ji nezahlédl. Posel měl tmavý plášť a muž s tmavým pláštěm jí už nějakou dobu sledoval, jak si nyní uvědomila. Ve chvíli, kdy jí to napadlo, někdo jí hrubě zacpal pusu a odtáhl z kamenné cesty do ticha a tmavých stínů.

Chtěla se bránit, ale ruce jí někdo pevně držel a ona už byla beztak dost slabá. Nakonec se nechala odtáhnout hlouběji do uličky. Jako by se v ní něco zlomilo. Něco v ní se nechtělo bránit, chtělo to všechno vzdát a nechat proud života ať si s ní dělá, co chce. Ať si s ní mlátí o kameny, jak se mu zlíbí.

Muž v tmavém plášti s očima Poslů zaklel.

,,Sakra! Edgarde, udělej s ní něco. Zašlo to příliš daleko," zavrčel Posel.

Estear za sebou slyšela pohyb a uvědomila si, že v úzké tmavé uličce je jich víc. Posel jí položil a ona se bezvládně svalila na zem. Cítila pod sebou studenou kamennou dlažbu, která jí až nepříjemně moc chladila. Dala se do ní zima. Začala se třást, proti čemuž její unavené tělo začalo protestovat. Třesavka jí stála další zásoby energie.

,,Co se to děje?" uslyšela nad sebou něčí vylekaný výkřik, ale zněl jako by z dálky. Jako by byli příliš daleko... Bylo to jako z mlhy, která tlumila veškerý zvuk. Zavřela oči. Potřebovala si odpočinout... Byla tak strašně unavená... Někdo s jejím tělem začal třást a tím jí neustále probouzel.

,,Neusínej! Jestli usne, už se nemusí probudit!"

Slova slyšela, ale nerozuměla jim. Jako by na ní mluvili cizím jazykem. Opět s ní zatřásli, ale tentokrát to nemělo žádný účinek. Začalo jí být teplo a ona se uvolnila. Třesavka ustoupila přívalům tepla. A nakonec usla...