The 100: Survivor [pozastaveno]

14.|Trénink a přívalový déšť

Bellamy Blake:

Zatím co Clarke v modulu dává dohromady to, co zemšťani Jasperovi způsobili, já venku cvičím první skupinku ze stovky sebeobranu. Je to těžší, než jsem si myslel a to hlavně tím, že se mezi první odvážlivce přihlásil jak John Murphy, tak i Jahův syn - Walles.

Měl jsem je rozdělit, nadávám si. Murphy si nenechá ujít jedinou příležitost, aby Jahu slovně napadl. Walles si to na druhou stranu nenechává líbit. Všichni tak nějak víme, že kancléř není dobrý muž, ale nikdo si to na snědém, stejně jak ostatní vystrašeném, klukovi nemá chuť vybíjet. Jen Murphy. A tak většina tréninku spočívá v tom, že se Wallese snažíme držet dál od jisté smrti, která se mu díky Murphyho nenávisti drží na patách.

"A dost!" Křiknu, když Murphy opět začne provokativně šťouchat do Wallese. Nadává mu do neohrabané privilegované gorily a potomka zločince. Mám toho dost. Vlastně víc jak dost, a tak se neudržím. Chytím Murphyho pevně za rukáv prošívané bundy a prudce jím trhnu k zemi, až některé ze stehů hlasitě popraskají. "Co je to sakra s tebou?"

"A co je s tebou, Bellamy!" zvedne se rychle zpět na nohy a s rozpřaženýma rukama začne dorážet i na mě. "Ještě před pár dny, jsi byl na mé straně!"

"Jsem na straně přežití!"

"Ahaaa, tak to je jiná. Hej! Poslouchejte lidi!" Nejbližší z těch, co kolem sbírají dřevo na oheň nebo plody země na večeři, okamžitě zvednou hlavy a v mnoha případech se k naší skupince ze zvědavosti připojí. Nervózně se rozhlédnu. Nelíbí se mi Murphyho tón a už vůbec ne jeho rudá barva v obličeji. "Tak nám to pověz, Bellamy. Řekni nám, co se s tebou stalo! Že by se ti Carmen a její žvásty dostaly pod kůži? No tak?!"

"Zmlkni, Murphy!"

"Ale, ale, Bellamy. Pověz nám v čem spočívá to kouzlo naší křehké, němé Carmen."

"Carmen do toho netahej." Řeknu s ledovým klidem, i když tolik klidný vůbec nejsem. Spíš naopak - chci do něčeho kopnout.

"Že by díky své prdelce z tebe udělala prvního ze svých posluhovačů?" Pár Murphyho kamarádů se uchechtne, jiní zamyšleně nadzvednou obočí. Carmen taková není. Jak si to vůbec dovoluje říct! "Proč vám vlastně tak dlouho trvalo, než jste se vrátili do tábora?!" Směje se, vysmívá se mi. A jeho publikum je z těchto nařčeních jako uvytržení. Tleskají, smějí se, uznale pískají na prsty. To už se neudržím a vrhám se na něj. Tohle už je přes čáru. Zpropadený John Murphy. Válíme se po sobě a několikrát si navzájem označkujeme obličej pěstmi. Cedím skrz zaťaté zuby nejrůznější výhrůžky, ale Murphyho to jen a jen víc povzbuzuje v hloupých kecech. Nemohli jsme se prát víc jak další minutu, když k nám z kokpitu přiběhla drobná blondýnka, která svým nepříjemným tónem všechny okamžitě rozehnala. Já však Murphyho stále nepouštím.

"Okamžitě ze sebe slezte!" Stojí nad námi a napřaženým ukazováčkem míří do země. "Hned!" Když svůj stisk povolím, Murphy se okamžitě rozesměje.

"Vypadá to, Bellamy, že ty holky na tebe mají neskutečný vliv." Hlasitě vydechnu. Okamžitě potřebuju dát své emoce zase do pořádku. Okamžitě! Ale ten jeho škleb mi to vůbec neulehčuje. Zvednu jeho hlavu za límec bundy nad zem, plivnu těsně vedle něj a pak jej opět pustím. Přiznávám, přidal jsem do toho trochu švihu, aby to stálo za to, ale dál se ke rvaní nemám. Když se od Murphyho zvednu, Clarke tam stojí. Ruce má založené na prsou a naštvaně vrtí hlavou.

"O čem toto bylo," řekne téměř neslyšně a dá se na odchod. Wells, který ji zřejmě přivolal, se na mě krátce podívá a po chvilce ji následuje. Jdu vytáhnout z kmene stromu svůj nůž, který jsem tam zabodl těsně před touhle potyčkou a bez dalších projevů se vydám k táboru. S Murphym tam sedí jeho partička a horečně debatují nad pikantními nařknutími. Neprošel jsem ještě ani branou, když se z nebe začíná snášet déšť. Opravdu déšť. Je to něco neuvěřitelného, něco jako kouzlo. Voda, která se za normálních podmínek neodlepí od země, najednou stéká z oblohy přímo na mě. Máčí můj obličej, mé rozcuchané vlasy a po chvíli cítím její působení i na kůži. Bože, je to něco neskutečného. Rozhlédnu se kolem sebe. Všichni jsou z kapek vody stejně unešeni jako já. Chytají je do otevřených úst, do dlaní, točí se pod nimi. Je to krása - jsou tak šťastní. Na chvíli dočista zapomenu, že někde kolem déšť máčí i naše lesní nepřátele. Hodnou chvíli jen tak stojím a užívám si ten pocit. Dojde mi to až po tom, co kolem mě s jemným drcnutím projde i Murphy s jeho partou a neodpustí si poznámku na Carmeninu osobu. Debil. Kde vlastně je? Pomyslím si. Clarke, Finn, Collin, Monty a dalších pár děcek, co s prvotního poblouznění došli s myšlenkou vodu pochytat pro pozdější využití, už tu běhají s nejrůznějšími nádobami, ale tu, kterou hledám, mezi nimi nevidím. Přivřu oči a pomalu, člověka po člověku, si přítomné prohlížím. Není tu.

"Carmen!" Zavolám do davu. Je mi jedno, že tím jen Murphymu nahrávám. Není tu. Déšť najednou začne nabírat na síle. Už to není krásné mokré kouzlo, začíná to být nemilosrdná smršť. "Octavie?" Ti, kteří dosud nebyli v táboře, tam nyní prchají jako by jim za patama hořelo.

"Dovnitř! Hned! Honem!" Křičí Clarke z rampy vesmírné lodi a nahání další a další do sucha. "Bellamy!" Volá i na mě, když jsem poslední z moknoucích. Musí být s Jasperem, no jasně. Vrátily se tam poté, co já odešel trénovat. Dávalo to smysl, chtěly být s Jasperem, byl to jejich kamarád. Budou tam. Už jsem opravdu promočený na kost, dokonce cítím, že se klepu. Nebe je celé černé a nevypadá, že by chtělo své naladění měnit. Musím do sucha, hned.

________________________________________________________________________________

Hola, hola, je tu další díl :)

Tentokrát z pohledu Bellamyho. Co si myslíte, líbilo by se vám střídání pohledů - Carmen, Bell nebo i ostatní?

Děkuju moc, že to čtete ❤️
Každé přečtení, každá hvězdička, každý komentář mě neuvěřitelně těší.

Vaše Siss