The 100: Survivor [pozastaveno]

9.|Mlha a až příliš otevřená srdce

Vracíme se pomalu do tábora. Do batohu jsem nacpala tolik řas, kolik jsem zvládla a termosku jsem naplnila vodou.

"Pospěš, Bellamy, máme na spěch," popoženu loudala za mnou a s úsměvem si vykračuju. Zase cítím, že můžu dýchat. Ztratím obezřetnost a naprosto si ten moment užívám. "Bellamy! Pojď!" Řeknu naléhavě, když jeho kroky slyším, čím dál hůř. Sama se zastavím, když mi cestu zastoupí nažloutlý oblak páry. Stojím a čekám. Stojím na místě, rozhlížím se kolem a nevětřím nic dobrého. "Bellamy?" Začínají se mi potit ruce. Ten pocit rychle vystřídá pálení. Podívám se na ně. Na hřbetech se mi začínájí rozprostírat rudé spáleniny. "Ááá!" Křiknu, když už to nemůžu vydržet. Otočím se kolem sebe. Jsem úplně zmatená. Všude je jen velká mlha. "Belle?" Zavolám. Znovu syknu. "Bellamy!" Padám na kolena. Stále jsem jako v transu neschopná pohybu. Rudé skvrny už cítím i na krku. Všechno mě pálí. Chytá mě za paže, vytahuje drsně na nohy a táhne pryč od toxické mlhy.

"Pospěš!" Utíkáme lesem. Všude jsou kořeny a kameny, jako nachystané pro chytnutí oběti. Vysmeknu se Bellamymu z dlaně a nešikovně upadnu na zem. Přesně cítím jak se mi na kolenu objevuje krvácející rána. "Carmen!" Křikne a vrátí se pro mě. Motá se mi hlava. Nedokážu moc běžet. Za ruku mě vytáhne opět na nohy a pomaleji a opatrněji pospícháme do úkrytu. "Tady!" Otevře těžké dveře od starého bunkru schovaného mezi stromy a následně mě dovnitř přímo hodí. Prudce za sebou zabouchne dveře, aby se sem mlha nedostala a ze zašpiněného okýnka se snaží zjistit, co to je. Shodím ze zad batoh.

"Co to do pekla bylo?" Zamračím se a začnu si z pálících ramen stahovat i bundu. Rudé spáleniny mám téměř všude.

"Jsi v pořádku," rozejde se ke mně Bellamy a klekne si, aby se mi na zranění podíval.

"Jo," vydechnu a jeho ruku, kterou odhrnul roztržené kalhoty, aby zkontrolovat ránu, ze sebe s oklepáním shodím. Z batohu vytáhnu láhev chladné vody a přiložím ji na rozžhavená místa. To je ono. Místa chládnou. Rozhlídnu se kolem. Bunkr je dokonale vybavený - pohovka, stůl se svíčkami, nějaké zašlé papíry, tupé tužky v kelímku a taška nářadí...

"Jak jsi věděl, že to tu je?"

"Našel jsem to v den, kdy jsme přiletěli."

"Proč jsi to někomu neřekl? Clarke, Finnovi, mně?"

"Proč tys nám neřekla o zemšťanech?" Polknu nasucho. Mlčím.

"Hej, koukni na mě." Udělá krok blíž. Couvnu. Opět se přiblíží. Narážím do stolu a nemám kam uhnout. Pokládám ruce na jeho hruď a držím jej tak v dostatečné vzdálenosti. "Co se ti stalo?" Chytne mé paže a blíž se podívá na rozpichaná místa v loketní jamce. Strhnu ruce rychle dolů a s trhaným nesouhlasným vrtěním zvednu hlavu. Chvíli na mě nechápavě kouká, pak mu dojde, že na toto téma se rozhodně bavit nechci, a tak se vrátí k původní myšlence. "Musíme si všechno říkat. Je to jediná možnost, jak to tu přežít." Mlčím. Cítím, jak se mi hrnou slzy do očí, jen při vzpomínce na Jordan. Vidí, že mám dost, a tak se vzdálí. Povoluju stisk, kterým drtím okraj stolu a pořádně se nadechuju. "Něco jsem našel!" Otočím se za Bellamym. Zamává mi před očima zaprášenou knihou.

"To je kniha?" S jiskrami v očích se k němu dobrovolně rozběhnu. Po vzpomínkách není ani památky. Vidí, jak zářím. Kouká na mě s lehkým úsměvem. "Děkuju," oplatím mu ho, když mi ji v klidu podá. Okamžitě jí začnu listovat. "Je francouzsky."

"Umíš francouzsky?"

"Ne, bohužel ne," postesknu si. Bellamy zapálí jednu ze svíček. Převezmu si ji a jdu si sednout na tmavě oranžový gauč. On si zapálí ještě jednu a dál šramotí a prohlíží poličky. Brzy jej přestanu vnímat. Mám v rukou zase knihu. To je mé momentální štěstí.

Zhruba po 10 minutách sebou vedle mě plácne. "Našel jsem zbraň, ale bez nábojů." Mlčím. K tomu já nemám, co říct. Položí ji na stůl a vedle ní zašlou, skleněnou láhev.

"To je alkohol?" Podivím se.

"Ano, víc jak 100 let starý." Odšpuntuje láhev.

"Nehodláš to pít!"

"Podívej se na mě Car," zvedne ruku s láhví nad hlavu, když se mu ji snažím vzít. "Myslím, že už ti všechen ten stres ohledně Jordan a Jaspera leze na mozek. Potřebuješ si odpočinout. Dát si chvíli pauzu od zachraňování světa."

"Já nic nezachraňuju," řeknu tiše. Napije se z láhve a vzhledem k jeho obličeji je mi jasné, že já se této zábavy dobrovolně účastnit nebudu.

"Carmen, nedělej ze sebe tatínkovu slušnou holčičku," mrkne. Zamrznu. Potí se mi dlaně a srdce zrychluje svou práci. Bell si toho nevšímá a znovu si přikládá láhev k ústům. Nadechuju se, abych něco řekla, ale jeho vztyčený ukazováček mě umlčí. Stoupám si, abych zkontrolovala mlhu za oknem. "Caaaarmen." Povzdechnu si a vrátím se zpět k němu.

"Tohle nemůžu." Bellamy se ušklíbne a sám se znovu napije. "Jsem tak unavená," řeknu najednou a opřu se plnou vahou do sedačky.

"Zavři oči." Odmlčí se. "Na nic nemysli." Poslechnu ho a snažím se ve vzpomínkách vrátit ke své oblíbené knize a času, kdy byl můj svět jedno kouzelné království. Kde malý princ dokázal mluvit s liškou a jeho svět byla jeho růže.

"Jestli někdo miluje květinu, která na milionech a milionech hvězd existuje jako jediný exemplář, stačí mu ke štěstí, když se na ni může jen dívat." Zašeptám do ticha svou oblíbenou repliku. Bellamy na mě nechápavě pohlédl. I přes zavřené oči jsem cítila jeho pohled, jeho zvědavost, která z něj čišela vždy, když jsme přišli do bližšího kontaktu. Byla jsem pro něj záhadou, kterou chtěl rozlousknout. Ale nebyl jediný, který se na mě tímto způsobem díval.

"Carmen?" Zašeptá. Otevřu oči. Je kousek ode mě. Taky si opřel hlavu o sedačku a celý se rozvalil. Mlčím. Dávám mu prostor pro pokračování. Nic nepřichází. "Něco jsem provedl." Tato slova mě lehce nervózně vyšvihnou do sedu. Koukám na něj a on mi pohled opětuje. Nevím, co z toho vyčíst. "Něco jsem provedl."

"Bellamy? Chceš o tom mluvit?" Zavrtí nesouhlasně hlavou. "Proč si s tím tedy začal?"

"Trápí mě to a ty-ty... ty jsi člověk, který prostě mlčí. Myslel jsem, že se ti vyzpovídám. A ty na to nic neřekneš. Prostě to přijmeš jako skutečnost." Koukám na něj. Je tak položen do svých myšlenek, že i strop je pro něj přijatelnější, než mé oči. Soustředí se, aby řekl přesně to, co ho tíží. Chytnu ho za ruku. Poprvé od hodně hodně dlouhé doby jsem iniciátor nějakého doteku. Chytnu ho za ruku a jemně ji stisknu.

"Řekni mi to, jestli chceš. Klidně budu mlčet." Posadí se naproti mě. Koukáme si navzájem do očí a oba se potýkáme se svými myšlenkami. Stále jej držím za ruku. Ten pohled v tichu začíná být už příliš dlouhý, a tak jej pozvednutím obočí a lehkým kývnutím pobídnu ke slovu. On však místo toho uchopí mou šíji a přitáhne si mě do krátkého, ale silného polibku. Okamžitě se od něj odtrhnu. Potí se mi ruce a hyperventiluju. Zase.  "B-b-bellamy, toto, to, ehm, nemůžu."

...

Abby Griffin

"Ach, Ali," zašeptám. Alisa Montgomery byla dlouhou dobu moje pacientka. Léčila jsem její psychickou stránku a hodně dlouhou dobu držela na silných lécích. Teď je, i přes mé hlasité protesty, na Zemi. Bez medikamentů, bez dohledu, bez podpory. Je jako mé druhé dítě, které jsem si z psychicky nestabilní bomby vypatlala v mlčící klubko plné nedůvěry a strachu.

_________________________
Prosila bych famfáry ✅ je tu další díl!

IHYLI ❤️ - Siss