19.|Těžká rozhodnutí

38 1 0
                                    

Abby Griffin:
Sedím na zasedání rady a svým přísným pohledem propaluju Marcuse Kanea sedícího přímo naproti mně. Jeho návrh na záchranu lidstva je z mého pohledu naprosto nepřípustný, i když zároveň dává smysl.

"Abby?" Otočím se na kancléře Jahu. "Tvůj názor."

"Já jsem proti." Kane hlasitě vydechne a pohrdavě se uchechtne.

"A jaký je tvůj plán, doktorko?"

"Potřebujeme se spojit se Zemí. Podle náramků je život tam mož-"

"Množství radiace může být menší, než myslíme, a proto je může zabíjet pomaleji. Měli jsme být přece jen přechodnou generací. Návrat byl vypočítán až za 100 let!"

"Marcusi," zvedne Jaha ruku a umlčí jej, "nech mluvit Abby."

"Dejte mi ještě čas, prosím."

"9 dní," vypálí Kane. Podívám se na kancléře a očekávám nějakou podporu.

Dostane se mi bohužel opaku. "Za 9 dní proběhne znovu zasedání rady." Pevně stisknu víčka a chvíli tuto myšlenku prodýchávám.

"Dobře. Když za 9 dní nebudu mít jasný důkaz, že se můžeme vrátit na Zem, přistoupím na Kaneovo řešení a začneme s redukcí populace." Všichni přítomní přikývnou a Jaha poděkuje za schůzi a rozpustí ji. Až opustí místnost poslední z radních, přistoupí ke mně a podívá se mi hluboko do očí.

"To už se bude jednat o 320 lidí, Abby. Jsi si toho vědoma?"

"Věřím, že na Zemi je život. Můžeme se tam dostat a na redukci nepřijde, Thelonie." Po chodbě za Raven téměř běžím. Musím popohnat její mechanické schopnosti.

"9 dní? To nezvládnu!"

"Musíš, Raven. Jinak zemře 320 lidí!" Zvedne ke mně své velké hnědé oči. Odráží se v nich strach, nejistota, bezradnost.

Chytnu ji za ruce. "Ty to zvládneš. Já ti věřím."
...
Alisa:

Pár posledních dní uteklo poměrně rychle a mám je ještě trochu v mlze, ale pomalu už se dostávám zpět do fyzické i psychické pohody. Po zemšťanech jako by se zem slehla, ale to nám jen přichází vhod. Aspoň máme čas se připravovat, sžívat se s podmínkami a učit se jak přežít. Společnost mi dělávají Jasper, Monty, Harper a Chris. Přece jen jsem si k němu zase našla cestu a tvoříme teď celkem sehranou skupinku. Chodíme spolu na lov, sběr plodin, vyrábíme zbraně, učíme se bojovat... Jsou má kotva - drží mě pevně nohama na zemi. Akorát stojíme kolem stolu plného ořechů a louskáme je. Už téměř necítím prsty a dokonce mi z jednoho teče krev.

"Viděl někdo Octavii?" Objeví se najednou vedle mě Bellamy a mé tělo na jeho hlas okamžitě a výrazně reaguje. "Nemůžu ji najít."

"Ne. Nevím. Neviděli jsme ji. Jsme stále tady," překřikují se jeden přes druhého, což Bella neuklidňuje a rázným krokem od nás odejde.

Odložím rozdělaný ořech a rozběhnu se za ním. "Bellamy! Bellamy, stůj!"

"Nemůžu čekat. Je pryč!" Prohrabuje se hromadou provizorních zbraní a vybírá dýku a sekeru.

"Byl ses podívat na její oblíbená místa? Určitě je v pohodě," chytnu jej za rameno.

"Samozřejmě, že byl. Beru skupinku lidí a jdu ji hledat do lesa."

"Za chvilku padne tma. Nenajdeš ji a vystavíš nebezpečí sebe i další lidi. Vyčkej do rána."

"Ne, Carmen, jdu hned. Ty tady zůstaneš a budeš s ostatními hlídat tábor. Vezmu s sebou Finna, Monroe a Montyho."

"Ne! Monty je moc důležitý."

"Dobře, tak Chrise." Hlasitě polknu. Mám o ně strach, o všechny. Hlavně proto, že mám možná představu, kde a s kým Octavia je. Musím se k nim dostat dřív než Bellamy a jeho výprava. Nebo, ne! Aliso, přestaň se starat do věcí těchto problematických sourozenců! Stojím stále u hromady se zbraněmi a mlčky přihlížím dění před sebou. Chris mě dojde pevně obejmout a Finn zamává od brány. Jen co mi zmizí z dohledu, hlasitě si povzdechnu, pomyslně nafackuju a už už připevňuju dýku k opasku a přesouvám se k místu, kde silný déšť poničil obranu a úzký člověk se tudy protáhne z tábora nepozorovaně ven. Padá tma. Svírá se mi žaludek, ale opatrně vybíhám mezi hustý porost. Naposledy, když jsem šla s Octavií, mě Lincoln našel sám. Nebylo to moc milé setkání, to přiznávám, ale teď je vše jinak. Jak bude asi Bellamy reagovat, když uvidí jeho malou sestřičku v obležení takové hromady svalů s pomalovaným obličejem? Po pár metrech si nadávám. Vsázela jsem na růžové květy, které minule Octavii vedly, ale teď nic nevidím. Prosím, aspoň jeden květ!

Křřřř... Prudce zastavím a nastražím uši. Praskání větviček s každým krokem neznámého přibývá. Pomalu se přikrčím - Lincoln se pohyboval naprosto neslyšně, to nemůže být on. Snažím se být potichu, ale mé srdce mlátí o žebra jak o největší kostelní zvon. Celý les to musí slyšet. Zase chvíli poslouchám. Kroky ustaly a ozve se vlhké kašlání následované odplivnutím a unaveným výdechem. Toto není zemšťan... Stále velmi opatrně vykouknu ze svého úkrytu a zaměřím se na místa, odkud vycházely zvuky, a pak ho uvidím.

"Murphy?" Zvedne hlavu. Celá se při pohledu na něj zachvěju. Je celý domlácený. Vystoupím přímo před jeho o strom se opírající postavu. Kolem oka je vidět výrazný, rudý otok, ve vlasech se leskne zaschlá krev a pod nosem má rozetřenou krev, co si očividně utíral do trikotu. "Murphy, jsi to ty?" Na rukou má obrovské škrábance a místo nehtů velké černé fleky.

"Carmen, kdo jiný..." uchechtne se pohrdavě, ale vzápětí dodá: "Rád tě vidím."

"Co se stalo?" Přistoupím blíž a začnu si prohlížet jeho obličej.

"Zemšťani."

"Potřebuješ to vyčistit, sešít, musíme zjistit, jestli nemáš něco zlomeného." Pak se na chvíli zamyslím. "Půjdeme do tábora." Na jeho zdecimovaném obličeji jde vidět lehká nervozita. "Clarke se na tebe podívá. Bellamy to pochopí." Nebo aspoň doufám...

"Tohle nechci, Carmen."

"Tady nemluvíme o tom, co chceš, ale o tom, co potřebuješ! Momentálně je to lékařská pomoc."

"Jsem vyhnanec, zapomnělas?"

"Přestaň, Murphy. Nezapomněla."

Pomůžu mu na nohy. Je velmi slabý. Přehodí mi paži přes rameno a pomalu se společně belháme zpátky do tábora.

________________________________
Ahoj, opět děkuju, že to čtete.
Doufám, že se vám to stále líbí. Kdyby ne, tak mi to určitě napište do komentářů 😉
Díky, Siss

The 100: Survivor [pozastaveno]Where stories live. Discover now